12.1.2016 

Modlitba činí zázraky, brání srdce před zatvrzelostí a zapomněním na slitovnost - poznamenal papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. „Modlitba věřících proměňuje církev“ – dodal. „Nikoli my papežové, biskupové a kněží, nýbrž svatí posouvají církev kupředu.“

Můžeme být věřící a přitom pod popelem soudů a vyhrocených kritik nemít slitování. Příběh, který podává dnešní biblické čtení (1 Sam 1,9-20), komentované papežem, je toho zářným příkladem. Jeho protagonisty jsou Anna, žena, kterou trápí neplodnost a která v slzách úpěnlivě prosí Boha, aby jí dal syna; a kněz Eli, který ji zdálky z křesla u veřejí před branou do svatyně ledabyle pozoruje.

Scéna, kterou popisuje první kniha Samuelova, nejprve podrobně uvádí slova, která pronáší Anna, a potom myšlenky kněze, který nic neslyší, ale s plytkou škodolibostí cejchuje šepot ženy jako projev opilosti. Tato žena, jak se později ukáže, si však svým usedavým pláčem vyprosila u Boha kýžený zázrak.

„»Anna totiž mluvila ve svém srdci, pouze rty se jí pohybovaly, hlas ale nebyl slyšet.« Je to odvaha věřící ženy, která ve svojí bolesti a slzách prosí Pána o milost. V církvi je mnoho takových dobrých žen, mnoho! Jdou a modlí se jako by šlo o sázku. Pomysleme jen na velkou světici Moniku, která svému synovi, svatému Augustinovi dokázala vyprosit milost obrácení svými slzami. Je mnoho takovýchto žen.“

Kněz Eli je „ubohý muž“, k němuž – přiznává dále František – „cítím určitou sympatii, protože i v sobě nacházím vady, které mne k němu přibližují a umožňují mi dobře mu rozumět. S jakou snadností posuzujeme lidi, s jakou snadností opomíjíme respekt a neptáme se: »Co se děje v jeho srdci? Nevím. Raději tedy mlčím«. Když srdci chybí slitovnost, vždycky smýšlí špatně a nerozumí tomu, kdo se v bolesti a soužení modlí a svěřuje se Pánu.“

„Tuto modlitbu poznal Ježíš v Getsemanské zahradě, když v úzkosti a soužení začal potit krev. Nevyčítal to Otci (ale řekl): »Chceš-li Otče, odejmi to ode mne, ať se však stane tvá vůle« (srov. Lk 22,42-44). Ježíš odpověděl stejně jako tato žena: mírností. Někdy se modlíme, prosíme Pána, ale často neumíme dojít až k onomu zápasu s Pánem, k slzám a k prosbě o milost.“

Papež pak zavzpomínal na příběh jistého muže z Buenos Aires, jehož devítiletá dcera byla v nemocnici na pokraji života a který šel v noci k Panně Marii z Lujan a strávil celou noc před branou svatyně, aby prosil o milost uzdravení. Na druhý den ráno, když se vrátil do nemocnice, nalezl dcerku uzdravenou.

„Modlitba činí zázraky. Působí zázraky také křesťanům ať laikům či kněžím a biskupům, kteří ztratili slitovnost. Modlitba věřících proměňuje církev. Nikoli my, papežové, biskupové, kněží a řeholnice posunujeme církev kupředu, nýbrž svatí! A svatí jsou takoví jako ona žena. Svatí jsou ti, kdo mají odvahu věřit, že Bůh je Pán a může učinit všechno.“

Končil papež František dnešní kázání v Domu sv. Marty.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.