Rádio Vaticana

O demoliční povaze Františkova pontifikátu

24.1.2016

Jsou opravdu na obzoru změny pravd křesťanské víry a morálky, jak se toho jedni děsí a druzí se na to naopak těší? Tato spekulativní otázka může vyplynout ze setkání s oběma těmito krajními tendencemi, které se vyskytují v nepočetném společenství těch, kdo nějakým způsobem roli papežství reflektují, a které mají v médiích, jak nutno dodat, nepřiměřenou ozvěnu.

Snaha papeže Františka odstranit z církve světskou pompu, je zcela evidentní. Porozumění této snaze z hlediska křesťanské víry však zdaleka není tak triviální, jak se obě zmíněné myšlenkové tendence domnívají.
Spolu s Druhým vatikánským koncilem byla totiž marnivá honosnost v církvi paradoxně a do té doby nevídaně akcelerována sdělovacími prostředky, které produkují věhlas čemukoliv i komukoliv z doby přítomné či minulé - s výjimkou Ježíše Krista - a které dovedou tento věhlas vytvářet nezávisle na realitě, o níž referují. Masové a nekompetentní mediální traktování církve začalo mít i na samotné věřící vliv negativní i pozitivní, tzn. že se pro ně stalo měřítkem odmítání nebo přijímání církve jako takové bez ohledu na to, čím je církev z hlediska víry v Ježíše Krista.

Do tohoto mediálního zájmu o církev zapadá také impresionistické podání Františkova pontifikátu sekulárními sdělovacími prostředky, které od začátku hýří entuziasmem, o jehož solidnosti lze mít důvodné pochybnosti, a které z nevědomosti či úmyslně pomíjejí to, co je podstatné na jakémkoli papeži. Přitom platí, že konstatovat určitý poněkud demoliční charakter některých slov či gest papeže Františka v jeho snaze „odvážně se zbavit toho, co je v církvi světské“, jak k tomu před pěti lety v Německu vyzval Benedikt XVI. (25.září 2011), nemusí nutně odporovat úkonu křesťanské víry. Rozhodně je přitom možné vyhnout se dojmu, že papež nevykonává svůj úřad správně, a zároveň nepropadat iluzorní euforii z toho, že církev konečně začíná být světu sympatická, protože začíná jít s dobou. Oba tyto psychologicky protichůdné a věroučně chybné postoje k papežství jsou si navzájem blíže než tuší jejich stoupenci. Zaměňují totiž papežství jakožto pravdu víry a jeho mediální obraz.

Petrův nástupce – podle Ježíšova příslibu - křesťanskou víru měnit nejenom nesmí, ale ani nemůže (srov. Mt 16,18). V tom spočívá křesťanská jistota, která se neprojevuje fanděním či lichocením a nelze ji měřit silou aplausu nebo mediální sledovaností. Určitá klerikální nekorektnost nebo emotivní přímočarost, které tak sympaticky, ale zároveň vyhroceně líčí na nynějším pontifikátu sekulární média, mohou mít úplně jiný smysl než se může z jejich podání zdát, nemluvě o správném zprostředkovávání oné mírnosti a empatie, které jsou rovněž neoddělitelnou součástí Františkova výkonu této nejvyšší církevní autority.

To souvisí s jinou otázkou, totiž s papežovým verbálním projevem a konkrétními gesty s odhlédnutím od těch, které mu občas média připisují zcela vykonstruovaně. Takovým bylo např. nedávné „odhalení“, že papež prý podal sv. přijímání finským protestantským biskupům a biskupce, což ve skutečnosti neučinil. Jiným problémem je přenechání účasti na formulaci papežových promluv filmové řeči, jako v nedávném klipu k lednovému úmyslu apoštolátu modlitby, který díky neverbálním náznakům vyslal poselství interpretovatelné shodně s bludnou doktrínou náboženského pluralismu a vyzněl tedy jinak než samotná papežova slova, jejichž pořadí tvůrci poněkud pozměnili. V tomto klipu mimochodem vystupuje jeden argentinský kněz (o. Guillermo Marcó), který v roce 2006 odešel z funkce mluvčího buenosaireské arcidiecéze po té, co kritizoval přednášku pronesenou onoho roku v září na řezenské univerzitě Benediktem XVI. Označil ji na základě svého vlastního a nikoli arcibiskupova mínění za neuctivou vůči muslimům. Krátce nato z tiskového střediska odešel po dohodě s kardinálem Bergogliem. Poněvadž klip k lednovému úmyslu apoštolátu modlitby přirozeně není žádným dogmatickým prohlášením, lze jeho vyznění zařadit mezi takové kroky jakými bylo například jmenování některých členů zvláštní kontrolní papežské komise (Cosea), kteří - jak se později ukázalo - namísto reformy římské kurie spolupracovali s bulvárními novináři a stanuli proto před vatikánským soudem. To vše jsou ovšem problémy poněkud žabomyší a zcela se za nimi ztrácí to nejpodstatnější, tedy samotný obsah papežova učení.

Promluvy papeže Františka mají jen velmi zřídka apodiktickou povahu a minimálně těží z racionální argumentace. Pokud lze říci, že spíše moralizují než učí, pak jen v tom smyslu, že poskytují věřícím především duchovní vedení. Papež narozdíl od toho, co říkávají sekulární média, je spíše duchovní než morální autoritou. Teprve tak totiž dostává smysl i jeho morální nauka. Promluvy papeže Františka dostávají ucelený smysl, naslouchá-li se mu jako knězi ve zpovědnici, nikoli jako profesorovi v univerzitní aule. Neznamená to ovšem, že jeho promluvy postrádají hluboké intelektuální a věroučné konotace, nýbrž pouze to, že je lze správně chápat jen v postoji živé pokory. A tu může člověk plně zakusit jen vyznáním svých zasutých hříchů. A to je teologie osvobození podle Bergoglia, pokud nějaká taková existuje.

A je to také cíl křesťanské víry, totiž spása duše, jak napsal první Františkův předchůdce (1 Petr 1,9). Doktrinální minimalismus a časté opakování papeže Bergoglia lze chápat jako odpověď na rostoucí informační, emocionální, ideový a organizační chaos, který se může vkrást i do církve, jak na to ostatně sám poukázal prorockou poznámkou o Petrově loďce, kterou mohou zacloumat vlny podobně jako se to koncem 18. století stalo Tovaryšstvu Ježíšovu.

Ve hře jsou pravdy zcela zásadní, avšak zcela jiné než ty, o kterých se občas zmíní sekulární média. Právě tyto pravdy víry papež František hlásá. Někdy může mít věřící dojem, že se mu jeho prostřednictvím dostává stupňovité duchovní obnovy. V ní však nejde o to mít jistotu v papeži, ale v Tom, koho papež na zemi zastupuje. Největší zkouška víry, jež bude všeobecná, bude nejspíš analogická k té, kterou prožili apoštolové během Kristovy Paschy, tedy pokušení redukovat mesiášskou víru na očekávání pouze politického, tedy lidského řešení. Papež František se snaží, aby k takovéto falešné naději nezavdal žádný podnět, a zároveň, aby odstranil dějinné nánosy duchovního zesvětštění.

Milan Glaser