28.2.2016 

Kardinál Ravasi zveřejnil v italském listu článek pod názvem „Drazí bratři zednáři“ (Il sole 24ore, nedělní příloha 14. února 2016), což na katolickém - internetovém – poli způsobilo povyk. Mluví-li se však o svobodných zednářích špatně, přijímají to nezřídka právě oni jako kompliment. Například skandál s lóží P2 způsobil vlnu zájmu o vstup k zednářům. Italové zcela chápou, že „mezi bratry funguje vzájemná pomoc“, jak říká sociolog a bývalý zednář Léo Moulin, a možná právě proto se kardinál Ravasi, předseda Papežské rady pro kulturu, rozhodl mluvit o nich dobře.

Potměšilost nechme stranou, Ravasi je jedním z nejvzdělanějších mužů církve a pokud nazval svůj článek v nedělní příloze významného italského listu „Drazí bratři zednáři“, snažil se určitě jednat v rámci Svatého roku milosrdenství podáním ruky, což je v klerikálním prostředí nazýváno „dialogem“, o který se snaží papež František. Pokud na posledním koncilu nebo těsně před ním nastala změna tónu vzhledem k judaismu – a namísto „věrolomných židů“ se mluví o „starších bratrech“, proč by se nemohlo učinit totéž ve vztahu k zednářskému náboženství? Tomuto termínu se netřeba divit. Svobodné zednářství přijímá každou víru a nazývá to „tolerancí“, zatímco církev „relativismem“, a tady je problém.

Zednář ctí boha, který se velice liší od všech ostatních, totiž Velkého Architekta, který pověřuje tzv. „zasvěcence“ úkolem vést lidstvo k morální dokonalosti. Ta však není totožná s tou, kterou hlásá církev (stačí zmínit jen odlišný postoj zednářství k rozvodu, interrupci a tzv. „manželství“ osob téhož pohlaví). Z toho plyne více než 500 oficiálních církevních odsouzení, která se během třech století na zednářství snesla. Církev tak věřícím říká, že nelze být katolíkem i zednářem, jako nelze být katolíkem i muslimem. Zednářství říká, že ano, ale církev říká, že nikoli, poněvadž to není totéž jako být katolíkem i slávistou. Je-li toto jasné, pak nic nebrání tomu vést dialog ad libitum, protože – jak zdůrazňuje Ravasi a potvrzují internetové stránky lóže Velkého Východu - kontaktní body nechybějí. Zednářství se hojně věnuje dobročinnosti například a velice ctí Ježíše a evangelium. Ovšem s tím, že pro zednářství je Ježíš někdo jako Sokrates, a evangelium, které ctí, je to Janovo, které je v lóži vždy otevřeno na první stránce Prologu (avšak Logos – Slovo chápe gnosticky).

Faktem je, že také muslimové ctí Ježíše a evangelia, a také vypočítávají kontaktní body. Dějiny však učí, že spory jsou trpčejší mezi příbuznými než mezi cizími. Pomysleme na sunnity a šíity, kteří mají téměř všechno společné, ale odedávna se kvůli tomuto téměř podřezávají. Ravasi neudělal nic jiného, než že projevil touhu překonat období vzájemného „nepřátelství, urážek a předsudků“, poněvadž – jak píše - „vzhledem k minulým staletím došlo k vylepšení a změně tónů, stupňů a způsobů poukazování na rozdíly“.

Kdo ví, snad se dočkáme účasti velmistra na mezináboženských setkáních v Assisi. Pokud však ano, nastane potíž u zednářů, protože oni nemají „papeže“, který by je všechny reprezentoval; dělí se totiž do různých tzv. „obediencí“. Společná komise německých biskupů a zednářských mistrů několik desetiletí „vedla dialog“, ale nakonec z toho vzhledem ke zjevné neslučitelnosti nebylo nic. Jeden řeholník, paulín, otec Esposito, sepsal i podrobný spis o „velkých shodách“ mezi církví a zednářstvím (ale na sklonku života přiznal, že je sám členem lóže). Jako gesto dobré vůle vykládal fakt, že v novém Kodexu kanonického práva není zmínka o exkomunikaci zednářů.

Jakmile se však zjistilo, že tento výklad koluje, Kongregace pro nauku víry v roce 1983, vedená tehdy kardinálem Ratzingerem, upřesnila, že ten, kdo je členem lóže, nemůže přistupovat ke svatému přijímání. Změna tónů a výměna zdvořilostí v sobě tedy nezahrnuje změnu postojů, na což Ravasi poukázal a zednáři rovněž potvrdili. Pokud jde však o zmíněné „shody“, jsou zde určité rozpaky.

Zednářství vzniklo v křesťanském domě a mnohé ze symbolů, které užívá, jsou židovsko-křesťanské. Dnešní zednářství, nazývané „spekulativní“, vzniklo v Londýně roku 1717 z toho „praktického“, tedy ze starobylých zednických cechů, které po staletí rozvíjely složitou symboliku vzatou z křesťanství a pojící se k jejich nářadí a řemeslným postupům. Učeň držící se indikací svého mistra se stával dobrým stavitelem i dobrým křesťanem. Když zanikly tyto cechy, zůstaly symboly a rituály, na které byla v 18. století naroubována anglická deistická filosofie (ve Francii osvícenská). V onom století, následujícím po válkách mezi katolíky a protestanty, vzniklo tedy nové náboženství, které by svým povýšením nad ostatní náboženská vyznání chtělo všechna uvádět v soulad. Když musel George Washington jako první prezident přísahat na Bibli, rozseknul gordický uzel – totiž problém na jakou Bibli přísahat v zemi rozdělené na myriády křesťanských vyznání – a použil Bibli ze svojí lóže, a na ni američtí prezidenti přísahají dodnes. Je to nové náboženství. Církev již roku 1738 svým věřícím zakázala k němu patřit. Od té doby začalo narůstat vzájemné bití. Lev XIII. věnoval tomuto tématu celou encykliku a nazval ji výmluvně Inimica vis – Nepřátelská moc, a dodnes je nenávist k papežství u mnoha zpozdilých zednářů až patologická. L´appaisment čili usmiřování je tedy vítané.

Avšak, pokud vůbec, zbude tu problém, jak je nazývat. Starší „bratři“ jsou židé, odloučení „bratři“ jsou protestanté, „mladší“ bratři by snad mohli být muslimové, pokud by to nebylo bráno jako urážka. Že by tedy „bratranci“? Tak se ostatně sami nazývali tzv. karbonáři – zednářská odnož z 19. století – kteří se považovali za „ozbrojenou pěst“ italského národního obrození. Kdo ví? Nesnáze ostatně působí i jméno bratři „druhé plíce“, jak jsou podle Wojtyłova copyrightu označováni pravoslavní...

Z italského deníku Il Giornale z 19. února 2016
přeložil Milan Glaser.

Rino Cammilleri

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.