5.3.2016 

Poslání v církvi nemůže existovat, aniž bychom „vyšli ven“, ne však ze sakristie, ale ze svého já – řekl včera otec Raniero Cantalamessa ve svém již třetím postním kázání určeném Petrovu nástupci a jeho spolupracovníkům z římské kurie. Tématem jeho vydatné, téměř hodinové promluvy bylo hlásání Slova, jak je pojato Druhým vatikánským koncilem v dekretu Ad gentes o misijní činnosti církve a následnými dokumenty papežů bl . Pavla VI., sv. Jana Pavla II. a Františka Evangelii nuntiandi, Redemptoris missio a Evangelii gaudium. Otec Cantalamessa se věnoval jednomu konkrétnímu aspektu kazatelské činnosti a jako východisko si vzal tvrzení ze zmíněné encykliky bl. Pavla VI. o tom, že „hlavním hybatelem evangelizace je Duch svatý“.

Nelze věrohodně kázat, nejsme-li uchváceni tím, co říkáme – konstatoval papežský kazatel po té, co připomněl okřídlený výrok známého mediálního teoretika Marshala McLuhana, že „médium je poselství“ (Understanding Media. The Extensions of Man. New York 1994). O. Cantalamessa jej však doplnil o méně známé vysvětlení, které ke svému výroku podal zmíněný kanadský myslitel:

„Marshall McLuhan, který byl velice přesvědčeným a horlivým katolíkem, kdysi k tomu sloganu podal velice pronikavé vysvětlení. Říká totiž, že jedině v Ježíši Kristu »neexistuje rozdíl mezi médiem a poselstvím; jedině v Ježíši Kristu je totiž možné říci, že prostředek a poselství jsou dokonale identické« (The Medium and the Light. Reflections on Religione, 1999, str. 103). Jinými slovy: v Kristu je obsah zjevení totožný s osobou, která zjevuje. Je tedy zřejmé, že tak naprosté ztotožnění existuje jedině v Kristu, avšak v odvozeném smyslu by se mělo uskutečňovat také v tom, kdo hlásá evangelium. Pokud ten, kdo zcela odevzdal svůj život Kristu, může se svatým Pavlem říci: »Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus« (Gal 2,20), pak lze také o něm říci, že »médium je poselství« a že jeho život je zvěstí.“

„To je základní zákon každého evangelního zvěstování – řekl dále papežský kazatel. Lidské zprávy se předávají buď lidským hlasem nebo prostředky, které jej zesilují, jako je tisk, radio, internet apod. Božskou zvěst jako takovou však předává Duch svatý. Ten je pravým a podstatným sdělovacím prostředkem, bez něhož nelze z poselství vnímat víc než jeho lidské odění. Boží slova jsou »duch a život« a nemohou být sdělena jinak než v Duchu svatém.“

„Svatý Pavel dochází ke zjištění, že bez Ducha svatého je nemožné tvrdit, že »Ježíš je Pán« (1 Kor 12,3), což je počátek a syntéza křesťanské zvěsti. Svatý Petr zase definuje apoštoly jako »hlasatele evangelia, kteří zvěstují pravdu skrze Ducha svatého« (1 Petr 1,12).“

„Krista lze hlásat z různých důvodů: za účelem zvýšení počtu stoupenců či legitimizace vlastního křesťanského společenství, anebo kvůli doslovnému plnění jedné věty z Markova evangelia, totiž aby evangelium bylo hlásáno všem národům (srov. Mk 13,10), rostl počet vyvolených a byl tak urychlován Pánův návrat.“

„Některé z těchto důvodů nejsou špatné, ale samy o sobě nestačí. Chybí totiž ona pravá láska a soucit s lidmi, který je duší evangelia. Evangelium lásky nelze hlásat jinak než z lásky. Pokud se nesnažíme mít rádi lidi, které máme před sebou, slova se nám pod rukama snadno promění v kameny, které zraňují a před nimiž se hledá úkryt jako před nějakým krupobitím.“

„Myslím, že ten největší, byť skrytý přínos, kterým během pěti století přispěl k evangelizaci světa řád, ke kterému patřím – konstatoval italský kapucín – nevzešel od profesionálních kazatelů, ale od dlouhých šiků prostých a neučených bratří, kteří sloužili u fortny nebo chodili po almužně. To oni pomohli objevit či uchovat víru celým generacím svým nevtíravým a mlčenlivým kontaktem s lidmi.“ O. Cantalamessa jako příklad jmenoval bl. Nicolu da Gesturi či sv. Felixe da Cantalice. Na nich – dodal papežský kazatel – se naplnila slova, kterými se kdysi sv. František z Assisi obrátil ke kazatelům: »Proč jste hrdí na to, že se lidé obracejí? Vězte, že se obrátili modlitbou vašich nejprostších bratří« (Celano, Vita seconda, CXXIII, 164). Italský kapucín v této souvislosti připomněl také mravenčí práci kněží a zaměstnanců římské kurie, kteří se zaobírají záležitostmi, jež s evangelizací zdánlivě nemají nic společného, ale přesto se na ní neviditelně, ale zásadně podílejí.

„Stále mám před očima lekci, kterou nám Bible implicitně uštědřuje epizodou Jonáše, který je Bohem donucen jít kázat do Ninive. Obyvatelé Ninive byli nepřáteli Izraele a Jonáš je neměl rád. Byl tedy viditelně rád a spokojen s tím, že jim může hlásat: »Ještě čtyřicet dní a Ninive bude zničeno!« Tato perspektiva mu vůbec nebyla nemilá. Došlo však k tomu, že obyvatelé Ninive začali konat pokání a Bůh je trestu ušetřil. A tady se Jonáš ocitl v krizi, zarmoutil se a rozhněval. Dokonce začal prosit Hospodina, aby mu odňal život. A Bůh musel vynaložit mnohem více úsilí na to, aby obrátil jeho, kazatele, než na obrácení všech obyvatel Ninive!“

„Tedy láska, láska k lidem, ale především láska k Ježíši nás musí pohánět, když hlásáme evangelium,“
uzavíral otec Cantalamessa v závěru třetího postního kázání pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.