Ježíš je otevřenou náručí Boha Otce

6.3.2016 

Promluva papeže před modlitbou Anděl Páně, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry!
V patnácté kapitole Lukášova evangelia nacházíme tři podobenství o milosrdenství. O ztracené ovci (vv.4-7), ztracené minci (vv.8-10) a velké podobenství o ztraceném synovi nebo lépe o milosrdném otci (vv. 11-32). Bylo by krásné, kdybychom si dnes každý z nás vzal evangelium a ona tři podobenství si přečetl. V postní době nám evangelium podává právě to poslední podobenství, jehož protagonistou je otec a dva jeho synové. Příběh nám umožňuje zachytit několik charakteristických rysů tohoto otce. Je to muž, vždy ochotný odpustit, který doufá proti vši naději. Upoutá především jeho tolerance vůči mladšímu synovi, který se rozhodne odejít z domu. Mohl by tomu odporovat vzhledem k nezralosti mladíka anebo pomocí advokáta zajistit, aby se syn nemohl ujmout dědictví, dokud je otec naživu. Dovolí mu však odejít, třebaže předvídá možná rizika. Tak jedná Bůh s námi: nechává nám svobodu i k omylu, protože nás s tímto velkým darem svobody stvořil. Je na nás, abychom jej správě užívali. Tento dar svobody, který nám dává Bůh, mne ustavičně udivuje!

Odloučení od tohoto syna je však pouze fyzické; otec jej neustále nosí v srdci, s důvěrou očekává jeho návrat a s nadějí jej vyhlíží. A jednoho dne jej v dálce spatří (srov. v.20). To tedy znamená, že tento otec denně vycházel ven a pozoroval, zda se jeho syn nevrací! Pohnut soucitem mu běží vstříc, objímá jej a políbí. Jaká něha! A tento syn se navyváděl! Takto jej však otec přijímá.

Stejný postoj zaujímá otec také ke staršímu synovi, který byl celý čas doma, a nyní se rozzlobil a protestuje, neboť nechápe a odmítá dobrotu prokazovanou chybujícímu bratrovi. Otec vyjde tomuto synovi vstříc a připomímá mu, že byli stále spolu a všechno mají společné, ale že nyní je třeba s radostí přijmout bratra, který se konečně vrátil. Tady se mi vybavuje jedna věc. Když někdo pocítí, že je hříšník, opravdu se považuje za nic, a říká – jak jsem od kohosi slyšel – „Otče, já jsem špína!“, pak je to chvíle pro návrat k otci. Někdo má však pocit, že je spravedlivý, a říká si: „vždycky jsem jednal správně“. Takové však vyhledává otec, protože cítit se spravedlivým je postoj špatný, je to pýcha a přichází od ďábla. Otec čeká na ty, kdo se považují za hříšníky, a vychází hledat ty, kteří mají pocit, že jsou spravedliví. Takový je náš Otec! V tomto podobenství lze vytušit také třetího syna. Třetího? Kde? Je skrytý! Je to ten, který „se zřekl sám sebe a vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,6-7). Tímto Synem-Služebníkem je Ježíš, který je otevřenou náručí i srdcem Otce: On přijal marnotratného syna a omyl jeho špinavé nohy, On mu vystrojil slavnostní hostinu odpuštění. On, Ježíš, nás učí, abychom byli „milosrdní jako je Otec“.

Postava otce z tohoto podobenství vyjevuje Boží srdce. Bůh je milosrdný Otec, který nás v Ježíši bezmezně miluje, neustále očekává naše obrácení, kdykoliv chybujeme; očekává náš návrat, když se od Něho vzdalujeme a věříme, že se bez Něho obejdeme; vždycky je připraven otevřít svoji náruč, ať se děje cokoli. Jako otec z tohoto evangelia, tak nás také Bůh neustále považuje za svoje děti, i když zbloudíme, a vychází nám shovívavě vstříc, když se k Němu vracíme. A promlouvá k nám s velikou dobrotou, když si myslíme, že jsme spravedliví. Chyby, kterých se dopouštíme, i když jsou obrovské, nepošramotí věrnost Jeho srdce. Ve svátosti smíření můžeme vždycky znovu začít: On nás přijímá, vrací nám důstojnost svých dětí a říká nám: „Jdi! Buď v pokoji! Vstaň, jdi dál!“

Ve zbývajícím čase postní doby, která nás ještě dělí od Velikonoc, jsme voláni zintenzivnit vnitřní snahu o obrácení. Nechme se dostihnout láskyplným pohledem našeho Otce, vraťme se k Němu celým srdcem a odmítněme každý kompromis s hříchem. Panna Maria ať nás doprovodí až k obrozujícímu spočinutí v Božském Milosrdenství.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.