Rádio Vaticana

Exkomunikace patří k milosrdenství

6.3.2016

Stojí za pozornost, že papež v minulé středeční katechezi (2.3.2016) výslovně potvrdil, že napomenutí a pokárání je součást Milosrdenství. V osmnácté kapitole Matoušova evangelia skutečně čteme: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby »ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď«. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník“ (Mt 18,15-17). Ne náhodou je tato pasáž z Matoušova evangelia základem pro církevní exkomunikaci, tedy krajního opatření na obranu věrouky a správného vedení křesťanského lidu těmi vládci, kteří se označují za křesťany. Kromě heretiků je totiž exkomunikace uvalována také na ty, kdo si ve správě věcí veřejných počínají nekřesťansky, ačkoli se za křesťany označují.

V devatenáctém století byl papež Pius IX. nucen exkomunikovat celou politickou třídu. V listě z roku 1849 velkovévodkyni Marii Toskánské tento papež píše, že jediným, co jej k tomu přimělo, je pravda: „aby totiž katolický lid poznal pravdu a měl jasno o tom, co je ctnost a co neřest, kterýžto princip je dnes převracen.“ V polovině devatenáctého století se Sardinsko-Piemontské království rozhodlo dobýt apeninský poloostrov ve jménu svobody, ústavy, pravého náboženství a pokroku. Došlo k tomu, že v rozporu s prvním článkem ústavy tohoto království, který prohlašoval katolické náboženství za jediné státní náboženství, byl 29. května 1855 ratifikován zákon nařizující „zrušení téměř všech mnišských a řeholních řádů obojího pohlaví“ a umožňující zabavení jejich majetku.

Pravda ukládá, aby byla demaskována vláda, parlament i koruna a uvaluje exkomunikaci na celou politickou třídu, označující se za liberální i katolickou: „Jsem nucen prohlásit – píše bl. papež Pius IX. – že exkomunikace se vztahuje na všechny, kdo v Sardinsko-Piemontském království neváhali navrhnout, schválit a ratifikovat zákon směřující proti církvi a Svatému stolci, jakož i na jeho strůjce, stoupence, rádce a vykonavatele.“

Toto opatření, jak píše sám papež Mastai, odporovalo jeho povaze: „Je velice bolestné a nepříjemné, drazí bratři, muset se odchýlit od oné mírnosti a umírněnosti, jež jsou vlastní mojí povaze“, avšak nehorázný útok na církev a celou společnost vedený ve jménu církve si žádá, aby papež udělal jasno a označil za nepřátele ty, kdo se lživě prohlašují za přátele, a „jsem nucen jim udělit církevní pokárání, abych se nezpronevěřil svým povinnostem a neponechal církev napospas.“

Zrušení všech řeholních řádů mělo v době italského národního obrození za cíl oslabit církev, ale dnes je ve hře mnohem víc. Dnes už není atakován Ježíš Kristus v mystickém těle své církve, nýbrž přímo Bůh, Stvořitel a Zákonodárce milující život. Dnes se prohlašuje za spravedlivé, občansky právoplatné, laskavé k dětem a uctivé k lidem překonání nepřijatelného kulturně-náboženského tmářství, totiž schválení jakéhosi rádobymanželství osob téhož pohlaví, jež je výrazem toho nejradikálnějšího odporu proti veškerému Božímu Zjevení (Starého i Nového zákona), tisícileté náboženské praxi a celým dějinám lidstva.

Vlajkonošem tohoto „civilizačního výdobytku“, který je nevyhnutelnou předzvěstí adopce dětí homosexuálními svazky, je sám předseda vlády, který se až donedávna nechal filmovat při účasti na mši. Italský premiér Renzi však nejedná izolovaně, protože je obklopen ministry, kteří se prohlašují za katolíky, a to je pohoršení ve vlastním smyslu slova.

Zajisté, modernistické tlaky uvnitř církve jsou dnes silné. Homolobby uvnitř církve rovněž. A majetkové vztahy mezi církví a státem mají také svoji váhu. Respektování pravdy je však na každý pád pro katolíky absolutní povinnost. Vždyť jedině pravda osvobozuje.

Z internetového deníku La nuova Bussola quotidiana ze 3. března 2016
přeložil Milan Glaser.

Angela Pellicciari