3.11.2016 

Papež dnes pozval do Vatikánu představitele charitativních a humanitárních organizací různých náboženství. Kromě křesťanství byl zastoupen judaismus, islám, buddhismus, hinduismus a rozličná duchovní hnutí. Přibližně 200 lidí se sešlo v Klementinském sále Apoštolského paláce na této neobvyklé audienci pořádané v rámci Svatého roku. „Mystérium milosrdenství – řekl v úvodu papež František – se nedá slavit jenom slovy, ale především skutky, tedy skutečně milosrdným životním stylem, který je tvořen nezištnou láskou, bratrskou službou a upřímným sdílením.“

„Je to styl, který si chce církev osvojit také »v souvislosti se svým úkolem podporovat jednotu a lásku mezi lidmi« (Nostra Aetate, 1). Je to styl, ke kterému jsou povolána také náboženství, aby byla obzvláště v naší době nositeli pokoje a tvůrci společenství a narozdíl od těch, kdo podněcují spory, rozdělení a uzavřenost, hlásala dobu bratrství. Proto je nezbytné usilovat bez chlácholivých synkretismů o setkání, která nás otevírají dialogu, »abychom se lépe poznávali a chápali a byla tak odstraněna každá forma uzavřenosti a pohrdání a vypuzena každá forma násilí a diskriminace« (srov. Misericordiae vultus, 23). Je to milé Bohu a je to naléhavá odpověď na potřeby dneška, především na výzvu lásky, která je duší každého autentického náboženství.“

Papež František pak zdůraznil, že milosrdenství je téma důvěrné mnoha kulturním a náboženským tradicím a citoval přitom knihu čínské moudrosti: »Slabé a poddajné patří k životu, pevné a tuhé směřuje ke smrti« (Tao Te Ťing, 76). V latině misericordia označuje srdce, které je vnímavé k bídě druhého, přemáhá lhostejnost a nechává se strhnout utrpením druhého. V semitských jazycích – hebrejštině a arabštině – slovní základ r(a)h(a)m, znamenající také božské milosrdenství, odkazuje k mateřskému lůnu, tedy k nejintimnějším útrobám lidské bytosti a citům matky očekávající narození svého dítěte. V této souvislosti nám prorok Izaiáš podává nádherné ujištění Boha o lásce k člověku: »Copak může žena zapomenout na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu« (Iz 49,15).

„Člověk – a je smutné to konstatovat – příliš často zapomíná a, jak to naznačuje italský ekvivalent tohoto slova - scorda - vzdaluje od svého srdce. Drží si odstup od Boha i bližního a zapomíná i na minulost, takže opakuje chyby v podobě ještě brutálnější než předtím. Takové je drama zla, temných propastí, do nichž může upadnout naše svoboda, pokoušená zlem, které neustále tiše číhá, aby nás zasáhlo a přivedlo k pádu. A právě tady, vzhledem k velké záhadě zla, která je otázkou pro každou náboženskou zkušenost, spočívá ten nejpřekvapivější aspekt milosrdné lásky. Ta nenechává člověka napospas zlu či jemu samému; nezapomíná, nýbrž pamatuje a sklání se ke každé bídě, aby pozvedala.“

„Člověk – pokračoval papež - žízní po milosrdenství a žádná technologie nemůže tuto žízeň utišit. Hledá cit, který přesahuje momentální útěchu; bezpečný přístav, kde zakotví po rušné plavbě, a nekonečnou náruč, která odpouští a smiřuje. Toto je velice důležité vzhledem k jedné - dnes rozšířené - obavě, že nelze dosáhnout odpuštění, ospravedlnění a vysvobození z vlastní slabosti. Pro nás katolíky je přijetí božského odpuštění spojeno s odpuštěním, které sami prokazujeme druhým.

„Odpuštění je zajisté největší dar, který můžeme druhým dát, protože nejvíce stojí, ale současně nás nejvíce připodobňuje Bohu. Milosrdenství se vztahuje také na okolní svět, na náš společný dům, který jsme povoláni opatrovat a chránit před bezuzdným a nenasytným konzumem.“

Odmítněme cesty protikladů a uzavřenosti – řekl dále papež.

„Ať již nedochází k tomu, že by náboženství v důsledku jednání některých svých stoupenců předávalo poselství, které by neladilo s milosrdenstvím. Bohužel, není dne, kdy by nebylo slyšet o násilí, konfliktech, únosech, teroristických útocích, obětech a devastacích. A je strašné, že k ospravedlňování tohoto barbarství se někdy užívá jméno nějakého náboženství nebo samotného Boha. Je třeba jasně zavrhnout takovouto mrzkost, která profanuje jméno Boží a maří náboženské aspirace lidí.“

Je naopak třeba všude favorizovat mírumilovná setkání věřících a skutečnou náboženskou svobodu – pokračoval papež.

„Naše odpovědnost před Bohem, lidstvem a budoucností je obrovská a vyžaduje veškeré úsilí bez jakékoli přetvářky. Je to povolání, která se nás týká, cesta, kterou se máme ubírat společně pro dobro všech a s nadějí. Kéž jsou náboženství lůny života, nesoucí milosrdnou Boží něhu raněnému a potřebnému lidstvu. Kéž jsou branami naděje, které pomáhají překonávat zdi stavěné pýchou a strachem.“

Končil papež František dnešní mezináboženské setkání představitelů humanitárních organizací různých náboženství.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.