Rádio Vaticana

O falešných nadějích vkládaných do idolů

11.1.2017

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Během prosince a v první části ledna jsme prožívali adventní a potom vánoční dobu, liturgická období, která v Božím lidu probouzejí naději. Mít naději je primární potřeba člověka, tedy doufat v budoucnost, věřit v život a takzvaně „pozitivně“ myslet.

Je však také důležité, aby tato naděje byla vkládána v to, co opravdu může pomáhat žít a dávat našemu životu smysl. A proto nás Písmo svaté varuje před falešnými nadějemi, které prezentuje tento svět, a demaskuje jejich zbytečnost i nesmyslnost. Činí tak různými způsoby, ale především odhalují prolhanost idolů, do nichž je člověk neustále pokoušen vkládat svoji důvěru a činit z nich tak předmět svojí naděje.

Zejména proroci a mudroslovné spisy to zdůrazňují a dotýkají se neuralgického bodu cesty víry, kterou se věřící ubírá. Věřit totiž znamená svěřovat se Bohu; kdo má víru, důvěřuje Bohu. Přicházejí však chvíle, kdy se člověk střetne s životními těžkostmi, zakusí slabost této důvěry a pocítí potřebu jiných jistot, hmatatelných a konkrétních. Tehdy jsme pokoušeni hledat také prchavé útěchy, působící dojmem, že vyplní prázdnotu samoty, a polevit ve svém úsilí věřit. A myslíme si, že tyto jistoty lze nalézt například v penězích, ve spolčování se s mocnými, v mondénnosti a ve falešných ideologiích. Někdy je hledáme u takového boha, který by plnil naše prosby a kouzelně zasahoval do reality, aby se stala takovou, jakou si přejeme. Idol jako takový však nemůže dát nic, je bezmocný a prolhaný.

Nám se však modly líbí, moc se nám líbí! Jednou jsem se v Buenos Aires potřeboval dostat z jednoho kostela do druhého, vzdálených od sebe asi kilometr. Šel jsem tedy pěšky přes park a cestou jsem potkával rozestavěné stolky, ale spoustu, spoustu stolků, u nichž seděli jasnovidci. Bylo tam plno lidí, kteří tam stáli i ve frontě. Podals mu ruku a on začal. Jeho řeč začínala vždycky stejně: v tvém životě je nějaká žena, je tu nějaký stín, ale všechno půjde dobře... A potom jsi zaplatil. Toto ti dodá jistotu?? Taková jistota je s prominutím pitomost. Jít za věštcem či věštkyní, kteří čtou z karet, to je modla. Je to idol, a pokud k němu přilneme, kupujeme falešnou naději, zatímco naději, která je zdarma a kterou nám přinesl Ježíš Kristus tím, že za nás dal svůj život, této naději už vždycky tolik nedůvěřujeme.

Jeden moudrý Žalm nám působivě líčí prolhanost idolů, které nám tento svět nabízí jako naději a jimž jsou lidé všech dob pokoušeni důvěřovat. Je to 115. Žalm, který praví:
„Jejich modly jsou stříbro a zlato,
dílo lidských rukou.
mají ústa,ale nemluví,
mají oči, ale nevidí,
mají uši, ale neslyší,
mají nos, ale nečichají.
mají ruce, ale nehmatají,
mají nohy, ale nechodí,
hlas nevydávají svým hrdlem.
Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují,
každý, kdo v ně doufá.“ (Žl 115,4.8).

Žalmista nám i trochu ironicky prezentuje absolutně pomíjovou realitu těchto model. Musíme pochopit, že se nejedná pouze o zpodobnění vyrobená z kovu či jiného materiálu, ale také o taková, která vytváří naše mysl, když důvěřujeme omezeným skutečnostem, které transformujeme na absolutní, anebo když redukujeme Boha do svých vlastních schémat, do svého pojetí božství, tedy na boha, který se nám podobá, je pochopitelný a předvídatelný právě jako idoly, o kterých mluví tento Žalm.

Člověk, Boží obraz, si vytváří boha podle svého obrazu, a je to obraz, který je zároveň nepovedený: necítí, nejedná a především nemůže mluvit. My však nezřídka raději jdeme za idoly než za Pánem. Často se raději spokojíme s prchavou nadějí, kterou dává prolhaná modla, než s obrovskou a bezpečnou nadějí, kterou dává Pán.

Proti naději v Pána života, jenž svým Slovem stvořil svět a spravuje naši existenci, se staví důvěra v němé napodobeniny. Ideologie nárokující si absolutno; majetek, který je velkou naší modlou; moc, úspěch a marnivost vytvářející iluzi věčnosti a všemohoucnosti i hodnoty jako fyzická krása a zdraví, stanou-li se modlou, které se obětuje všechno, to vše jsou skutečnosti, které matou mysl i srdce a namísto k životu vedou k smrti. Je nepěkné a bolestné slyšet, co jsem před lety v diecézi Buenos Aires slyšel od jedné dobré a velmi krásné ženy, jež si zakládala na svojí kráse. Pronesla, jako by to bylo něco přirozeného: »Ano, musela jsem jít na interrupci, protože moje postava je pro mne hodně důležitá«. Toto jsou idoly, které vedou po špatné cestě a nedávají štěstí.

Poselství Žalmu je velmi jasné. Kdo vkládá svou naději do idolů, bude stejný jako oni, tedy jako vyprázdněná zpodobnění, jež mají ruce, ale nehmatají, nohy, ale nechodí, ústa, ale nemohou mluvit. Potom nemáme co říci, stáváme se neschopnými pomáhat, měnit věci, usmát se, darovat a milovat. A také my, muži církve, jsme tomuto riziku vystaveni, když se „zesvětšťujeme“. Je třeba zůstávat ve světě, ale vyhýbat se světským iluzím, jimiž jsou modly, které jsem zmínil.

Je třeba důvěřovat v Boha, jak dále praví Žalm, a Bůh dá požehnání. Žalm říká:
„Izraelův dům doufá v Hospodina, [...]
Áronův dům doufá v Hospodina, [...]
Hospodinovi ctitelé doufají v Hospodina, [...]
Hospodin na nás pamatuje a požehná nám“ (Žl 115, 9.10.11.12).

Pán nám žehná neustále. I v těch nejhorších chvílích na nás pamatuje. A toto je naše naděje. Naděje neklame nikdy. Nikdy. Idoly klamou vždycky. Jsou to představy, nikoli skutečnost.

Naděje je obdivuhodná skutečnost. Když budeme důvěřovat v Pána, budeme jako On, a Jeho požehnání nás promění v Jeho děti sdílející Jeho život. Nadějí v Boha vstupujeme takříkajíc do akčního rádia Jeho paměti, která nám žehná a zachraňuje nás. Potom se může rozeznít aleluja, chvalozpěv pravému a živému Bohu, který se nám narodil z Marie, zemřel na kříži a byl oslaven vzkříšením. V tohoto Boha důvěřujeme, tento Bůh – a nikoli nějaký idol – nikdy neklame.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV