15.1.2017
Že snad není krásnějšího období, na které se člověk těší, než Vánoce, na tom se všichni shodneme. Zdá se, že česká společnost je o Vánocích mnohem víc na měkko, než například Itálie, kde se Vánoce moc neslaví, a dárky se dávají až na Tři krále. Naopak o Vánocích ovládnou v Čechách srdce lidí bytosti, které se jinak v osobním životě běžného Čecha zas až tak moc nevyskytují. Nevěřící člověk si ale těžko dovede představit Vánoce bez Ježíška, Mikuláše, anděla a čerta. Konec konců režisér Strach asi věděl jaké téma vybrat, aby se jeho filmovou pohádkou Anděl Páně cítili všichni osloveni. Skloubil totiž dva prvky, které jsou v české mentalitě nerozdělitelné - Vánoce a pohádka. Leckterému člověku by něco chybělo, kdyby neviděl o Vánocích v televizi pohádku. Že Ježíšek a spol. je ale přeci jenom něco víc než bajka, krásným způsobem ukazuje Václav Neckář ve své písni Ježíšku z dávných dní. S velkým jemnocitem zpěvák vzpomíná na to, jak u Neckářů nikdo neměl tu odvahu vzít dětem víru, že dárky nosí Ježíšek. I Václav sám tuto otázku odklonil, jako by cítil, že by se proti vlastním dětem provinil.
Stejně tak není vánoční stůl bez tradičního kapra a bramborového salátu, i když sotva kdo ví proč. Už dávno se v Čechách zakládaly rybníky - ryba je postní jídlo - a celá tehdejší společnost se postem připravovala na velké svátky. Znal bych to jen z knih, ale vzpomínám si jak se můj táta na Štědrý den postil. Je to skutečně zajímavé, jak se u nás tradice uchovávají, jak máme posvátný strach, aby se nevytratily, nevyhynuly, a v tomto se Čechům podařilo skutečně něco mimořádného, totiž poslat Santu Clause tam, odkud přišel - go home, my máme Ježíška.
Jak dalece jsou Vánoce u nás prodchnuty vírou v Ježíše Krista, jeho vtělení a narození, to mě nepřísluší hodnotit, jistě budou výzkumy, které se tím zabývají. Ale i zesvětštělé Vánoce, mají svoji důležitost. Stávají se jakousi profánní liturgií, kterou moderní člověk potřebuje, nehledě na to, jestli se dopracoval víry nebo ne. Důležité však je, že touží alespoň po povznesení se nad obyčejný všední život a po uskutečnění přání míru, pokoje, radosti a po společenství rodiny.
Ani totalitarní režim nedokázal tuto touhu po posvátnosti lidem vzít. Přivádí mě k tomu objev letošních kalných a neútulných povánočních dnů, do kterých zazněla písen, která dokáže člověka vytáhnout z díry. Jmenuje se Modlitba, a zpívá ji Vojtěch Dyk ve filmu Anděl Páně. Neznal jsem to jméno, ani jsem neměl možnost shlédnout film, ale zaujal mě způsob, jakým se tento 31 letý moderní muž svého úkolu zhostil. Text, melodie a umělcova osobnost tu tvoří dokonalou jednotu, v hloubce, křehkosti ale i síle, v jednoduchosti podtržené prozaickou betonovou zdí coby kulisou. Zvláštní také je, že kamera zůstala po celou dobu písně zaměřena na jeho tvář, jako by vykreslovala jeho portrét a snažila se dobrat toho, co prožívá vnitřně.
Dyk zpíval modlitbu s naprostou přirozeností, řekl bych, že asi jako člověk, který - osloven nečekaně na ulici - nestačí nic fingovat. Vytržený ze života, sotva mu zbyde čas dotáhnout cigaretu, típnout vajgla, a už je tu povel klapky, ohlašující, že se natáčí. Opřen o betonovou zeď zpěvák v zimním anoraku je naprosto přesvědčivý a čitelný: zosobňuje ujištění, že to co zpívá, taky věří. Musel by to být herec tak dokonalý, neřku-li kouzelnik, aby tak dokonale zahrál roli věřícího člověka, kdyby sám nevěřil. Na to ale pronáší slova modlitby vysloveně přirozeně, jako by Bůh byl pro něj chlebem VEZDEJŠÍM. Zde se nic nepředává pod pultem, nic se nepodbízí, neprodává, o ničem se nikoho nepřesvědčuje. Co tu je, tu prostě je, bezplatně, zcela zadarmo, úplně a dokonale.
Je po svátcích a pod stromeček se dárky už nekladou, skončily by s opadaným jehličím nejspíš na smetišti. Už nevoní františek, prskavky vyhasly, už se dojedlo cukroví. Kalná rána s vlezlou zimou vytlačila vánoční romantiku dennodenní cestou autobusem do práce. A přesto právě teď je čas se ptát, co nám po Vánocích zbylo? Návod k hubnutí by bylo přeci jenom málo!? Stojíme s prázdnýma rukama a to nejcennějši máme přitom před sebou: člověka jako ty a já, bez pathosu, bez hlásných trub, bez přesvědčování a důkazů: Kristus je tu mezi námi přítomen i v kalném ránu ranní normality, ba právě v ní! Bůh působí v realitě - říkával pater Špidlík - to odpůrce má zapotřebí chiméry. Jsme mystické tělo Kristovo, jsme jeho tělo, jeho ústa, jsme jeho ruce, jeho nohy, hlava i SRDCE. Jímají mne závratě, svět se se mnou točí. Své božství spojil Kristus s naším lidstvím. Nestačí nám to? Nestačí, být člověkem a nic víc, ale také nic míň! Člověk je veliká věc, míní sv. Basil a dodává: skrze sebe poznávám Bože Tebe! Stačí tedy jednoduše být a žít s vědomím toho, že nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Pak stane se, že najdeme Jej, Ty ve mně, já v tobě, my v sobě navzájem. A budou Vánoce.
Richard Čemus
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.