29.1.2017
Pohoršovat se nad populismem je globální mediální trend. Je však značně obtížné se dopátrat, co se vlastně slovem populismus míní. Ačkoli by se ze základu – populus, tedy lid - dalo usuzovat, že termín je neutrální a nevyjadřuje žádný hodnotící soud, je na Západě používán jednoznačně a pouze jako odsudek, tedy jako označení neřesti. Populismus má podle slovníků cizích slov označovat líbivou či podbízivou politiku. K populismu se nikdo nehlásí, ani nepřiznává, toto označení lze pouze obdržet, podobně jako nadávku.
Despekt pojící se k tomuto výrazu chtě nechtě předpokládá, že zalíbení je něco podezřelého, ba nežádoucího. Plyne odtud také, že lid má buď zalíbení pouze v něčem nedobrém anebo není schopen mít zalíbení v ničem dobrém. A dost možná, že je tento cejch výrazem pochybnosti ještě zásadnější, která se týká toho, zda je dobro vůbec hodno zalíbení. To by ovšem ukazovalo na gnostické pozadí tohoto pojmu. V každém případě však platí, že snaha o líbivost je používáním tohoto slova vydávána za morálně nepřípustnou. Rozumí se ovšem, že pouze v politice, nikoli v reklamním, oděvním, kosmetickém či jiném průmyslu.
Toto nařčení bývá v médiích většinou adresováno konkrétnímu politikovi. Úplně se přitom přechází mlčením naprosto zásadní otázka: Pokud se demokracie uplatňuje a legitimizuje souhlasem většiny lidu ve volbách, jak se potom předvolební kampaň jakéhokoli politika může vyhnout populismu? Copak se nesnaží předvolebním programem či předvolební rétorikou zalíbit lidu v co nejširší míře každá politická strana a každý politik? Zdá se tedy, že populismus je spíše výrazem apriorního opovržení, rozhodně není výrazem respektu a už vůbec ne vlídnosti či blahosklonnosti vůči lidu jako celku. Zdá se navíc, že implicitně opovrhuje také politikou ve vlastním slova smyslu. Spočívá-li totiž politika v moudrém úsilí o blaho všech, a je-li demokracie zodpovědným pokusem o zapojení lidu do tohoto úsilí, pak to stěží lze uskutečnit jinak než získáním si přízně a tedy i jakéhosi zalíbení u lidu samého. Demokracie by pak nutně byla také populismem. Anebo prázdným slovem stejně jako zmíněný populismus?
Je to typický termín relativistické rétoriky, která okupuje dnešní mediální prostor. Jeho výhradně pejorativní smysl může být připsán kýmkoli a komukoli. Nezřídka se jím častují protikladné názorové proudy a skupiny lidí. Přitom se individuálně nebo hromadně uvolňují agresivní emoce, které nejsou ničím jiným než reakcí na vnitřní rozporuplnost, a tedy lživost onoho označení. Stěží se ubránit dojmu, že účelem rétoriky, která tento termín a jemu podobné zavádí do veřejného diskurzu, není nic jiného než snaha vzbuzovat u lidí nevraživost. Taková označení nejsou příznakem kreativity, nýbrž znetvořování řeči, což má neblahé důsledky, které se pak šíří i jejich zcela bezděčným používáním.
Vágnost významu slova populismus stejně jako mnoha jiných slov dnešního veřejného diskursu (např. terorismus) je příznačná. Je projevem iracionální, militantní a elitářské rétoriky vlastní deklarativnímu nominalismu gnostické kultury. Takováto komunikace nechce u svých adresátů zprostředkovat poznání reality, nýbrž pouze navodit vzájemnost a soudržnost bez ohledu na poznanou realitu, o Bohem zjevené pravdě ani nemluvě. Děje se tak nálepkováním - nikoli poznáváním - toho, co lze poznat, a to právě pomocí oněch mlhavých, generalizujících a intelektuálně se tvářících slov, které však skrývají hluboké předsudky. Kromě Boha, který existuje nezávisle na tom, zda v Něho někdo věří či nikoli, se tak dostává mimo lidskou komunikaci i sama realita, člověkem počínaje. Globalizace potlačuje transcendenci.
Celý tento nominalistický mechanismus parazituje na tom, že osobní mezilidský kontakt je mnohdy důležitější než to, co se komunikuje. To vede paradoxně k tolerantnímu přejímání a opakování mlhavých pojmenování a klišé, jejichž hromadný, mediální výskyt vytváří dojem, že jsou názorem většiny. Záleží jen na kvantitě a hlasitosti hlásných trub. Nominalistický mechanismus dnešní gnostické kultury produkuje a šíří předsudky, které vydává za morální postoje. Jsou rozsévána nedorozumění, která jsou lidsky stěží překlenutelná, a mezi lidmi budí pouze nevraživost a agresi. To vše jsou příznaky působení otce lži, který je od počátku vrahem.
Svoboda slova je tak dováděna ad absurdum, takže se vytrácí objektivní význam slova. I verbální vyznání náboženské víry se tak může stát shlukem zvuků, podle kterého bude možné rozpoznat už jen identitu toho, kdo je vyluzuje, ale nikoli už jejich srozumitelný smysl. I soucit lze dezinterpretovat a obrátit proti těm, kterým je určen.
Ti kdo se na zemi snaží zavádět takový řád lidského soužití, který nebere zřetel na objektivní realitu, slouží otci lži, který je vládcem tohoto pomíjejícího světa. Cílem jeho vlády ovšem není zavést, nýbrž zničit život, to znamená šalbami a lží vnutit lidem takovou „kreativitu“, která by je pokud možno přivedla ke hromadnému sebezatracení.
Smutek ďábla, který ví, že svým rozhodnutím přišel o věčnou radost, je pravdivý a právě proto přitažlivý. Nejnebezpečněji přitažlivý.
Hospodin však prokazuje milosrdenství těm, kdo se ho bojí – praví Písmo svaté.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.