18.3.2017 

Exkurzem o mesiánských Židech zahájil papežský kazatel o. Raniero Cantalamessa svou druhou postní promluvu pro papeže a římskou kurii v kapli Redemptoris Mater. Duch svatý nás uvádí do tajemství Kristova Božství a tuto pravdu potvrzuje také existence hnutí mesiánských Židů. Jejich skupiny, rozšířené zejména ve Spojených státech a v Evropě, čítají asi 150 tisíc lidí. Jsou to Židé, kteří uznávají Ježíše jako zaslíbeného Mesiáše, Spasitele a Božího syna. Zároveň se však drží své židovské identity a navazují na prvotní židokřesťankou církev.

„Katolická církev i další církve se dosud zdržovaly podpory tohoto hnutí, a dokonce o něm ani nemluvily, kvůli ohledům na dialog s oficiálním židovským náboženstvím. Já sám jsem o nich nikdy nemluvil. Nyní však stále více narůstá přesvědčení, že ignorovat je, ať už z jedné či druhé strany, nebo dokonce ostrakizovat není správné.“

Papežský kazatel v té souvislosti zmínil nedávno vydaný soubor studií (Ulrich Laepple ed., Messianische Juden. Eine Provokation, Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 2016) věnovaných fenoménu Mesiánských židů. V průzkumu zjišťujícím, co je přimělo k víře v Ježíše, více než 60% dotázaných odpovědělo: „vnitřní proměna způsobená Duchem svatým“ a teprve na druhém a třetím místě četba Bible či osobní kontakty (tamtéž s. 34).
O. Cantalamessa se pak vrátil k rozjímání nad vyznáním víry. „Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista“ – jestliže v židovsko-biblickém kulturním okruhu stačí vyslovit tato slova, aby bylo zřejmé, že Ježíš je uctíván jako Bůh, v řecko-římském světě už tyto jasné konotace chybí. Pohanský svět totiž znal mnoho „pánů“ - na rozdíl od židovského, kde Adonai, Pán, byl titul patřící výlučně Bohu. Proto bylo z historických důvodů nezbytné připojit další článek kréda: „zrozený z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem“. Nejde o nový objev, protože Ježíšovo božství bylo vždy součástí víry církve. Otcové Nicejského koncilu pouze odstraňovali překážky, které bránily plnému uznání těchto skutečností. V polemice s Ariem museli oprostit víru v Krista od srovnávání s koncepty řecké mytologie, které ho snižovaly na Demiurga, na boha druhé kategorie:

„Chceme-li shrnout do jediné věty význam nicejské definice, můžeme jej formulovat takto: v každé epoše a kultuře musí být Kristus hlásán jako „Bůh“, nikoliv jen v nějakém odvozeném či druhotném smyslu, nýbrž v nejsilnějším smyslu, jaký slovo „Bůh“ má v dané kultuře. Je důležité vědět, co motivovalo Atanáše a další pravověrné teology v tomto boji a odkud se tedy bere jejich naprostá jistota. Nepochází totiž ze spekulace, nýbrž vychází ze života – přesněji z reflexe nad zkušeností církve, kterou má - díky působení Ducha svatého - se spásou v Ježíši Kristu.“

Kristovo božství není jakýmsi praktickým „postulátem“, jakým je pro Kanta Boží existence, vysvětloval dále o. Cantalamessa. Nejde o teologickou dedukci, která by z ideje spásy vyvozovala Kristovo božství, nýbrž přesně naopak. Spása je založena na skutečnosti, že Kristus je Bůh. Proto je nutné ptát se, jaké místo má Ježíš Kristus v naší společnosti a v životě dnešních křesťanů. Na jedné straně o něm mluví množství filmů a knih, ale tam, kde je jeho místo, v prostoru víry, jakoby chyběl:

„Když si všímáme prostoru víry, do něhož patří na prvním místě, vidíme, naopak znepokojivou absenci, ne-li přímo odmítnutí jeho osoby. V co vlastně věří ti, kdo se v Evropě i jinde označují za „věřící“? Nejčastěji věří v existenci jakéhosi Svrchovaného bytí, ve Stvořitele, věří, že existuje „onen svět“. To je ovšem deistická víra, v těchto případech nejde ještě o křesťanství. Nejrůznější sociologické průzkumu ukazují tyto údaje také v zemích a oblastech s prastarou křesťanskou tradicí. Ježíš Kristus v tomto typu religiozity chybí.“

Nezbytné je, pokračoval papežský kazatel, znovu vytvořit podmínky k bezvýhradné víře v Kristovo Božství. Ježíš řekl: „Já jsem světlo světa“. „ Já jsem cesta, pravda a život“. Jsme povoláni pokorně říkat dnešnímu světu: „To, co hledáte a co se snažíte tápavě nahmatat, právě to vám hlásáme“. Ježíš však také řekl: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte!“ (Lk 10,23) A otec Cantalamessa uzavřel:

„Jestli jsme se nikdy vážně nezamýšleli nad tím, jaké štěstí máme, když věříme v Krista, měli bychom to při této příležitosti učinit (...) Proč „blahoslavení“, když křesťané jistě nemají více důvodů k radosti na tomto světě, ba v mnoha oblastech jsou neustále ohroženi smrtí, právě kvůli své víře v Krista? Odpověď dám sám Ježíš: „Protože vidíte!“ Protože znáte smysl života a smrti, protože vaše království je v nebesích (...) v tom smyslu, že jste již nyní jeho součástí a zakoušíte jeho předchuť. Vy máte mne! Nejkrásnější věta, kterou manželka může říci svému muži a naopak zní: „Učinil jsi mne šťastnou!“ Ježíš si zaslouží, aby mu to jeho snoubenka, Církev, řekla z hloubi svého srdce. Já mu to říkám a vybízím vás, ctihodní otcové, bratři a sestry, abyste udělali totéž. Neodkladně dnes, abyste nezapomněli! Pokud ovšem nemůžeme říci, že nás Ježíš učinil šťastnými, bylo by dobré, abychom se ptali proč, co nám v tom brání.“

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.