Technokracie je sakramentální hereze

9.4.2017 

„Cítíte Ducha svatého? Cítíte ho?“ Není třeba přílišného úsilí k postřehu, že technokratické paradigma kontaminuje také křesťanství. Saul znenadání spadl s koně a stal se Pavlem; všechno proběhlo naráz a okázale jako by Bůh kliknul na tlačítko „konverze“. Není snad Všemohoucí? Nemá bezprostřední schopnost činit všechno novým? Takováto interpretace převažuje mezi letničními. Přesvědčit se o tom lze na videu evangelikálního televizního kazatele Benny Hinna na síti Youtube. Ve shromáždění rozohněném sentimentálními refrény a autosugestivními invokacemi pastor znenadání zvedne ukazováček a vzkřikne: „Fire on you!“ A věřící, na kterého ukáže, v okamžení padne na zem jako by byl zasažen střelou. Použité zvolání „oheň“ spojuje „Živý plamen lásky“, ale také povel k výstřelu. Někdy si Benny sundá sako a mává jím nad první řadou za prodlužovaného křiku svého jedinečného povelu: „Oooooooheeeeeeň!“ a stane se, že nejenom první řada, ale druhá a třetí řada přítomných se začne poroučet jako kostky domina. Tento knock-out se nazývá „spočinutím Ducha“. Lidé pak vstávají ze země, pláčí štěstím a děkují muži, který je srazil dolů, ale v takovém psychickém rozpoložení, které dost dobře nerozezná cestu do Damašku od stockholmského syndromu. Jeden obzvlášť otřesný záběr ukazuje asi desetiletou holčičku, která vystoupí na jeviště a chvějícím se hlasem žádá Bennyho: „Chtěla bych, abys mi ještě jednou dal oheň...“

Tento druh duchovního kýče má přinejmenším tu výhodu, že vykazuje jasné a alarmující symptomy. Podobné zlo se může v poněkud méně neomaleném a tedy šalebnějším vzezření zahnízdit mezi katolíky. Je pravděpodobné, že v tomto případě nepůjde o kontaminaci zapříčiněnou technokratickým paradigmatem, ale zrodem paradigmatu samotného. Věc se zdá absurdní, je však dokonale pravověrná. Antikristé vyšli z našeho středu – píše sv. Jan (srov. 1 Jan 2,18-19). Neukazuje se snad jakoby v deformujícím zrcadle určitá podobnost mezi zázrakem Lazarova vzkříšení a zrůdou doktora Frankensteina? Odkazuje-li nás dobrá zvěst k Pravdě, která nás vystavuje zkoušce, musí být nutně také nahodilou příčinou našich nejhlubších nešvarů, ať už tím, že je odmítnuta, anebo tím – což je zhoubnější – že je přizpůsobena našim libostem...

Nabízím tedy následující tezi: technokracie je sakramentální hereze a Západ byl k nynějšímu kultu účinnosti sveden úchylkou v sakramentální teologii a svátostné praxi. Heidegger tvrdí, že prvotní obojakost je obsažena v dogmatu o stvoření. Tvrdí, že svět se zrodil božským rozhodnutím, pravděpodobně milujícím, ale také nezaslouženým, ne-li rovnou svévolným. Stvořitelská vůle by pak předcházela stvořené bytí. Toto upřednostnění vůle před bytím dostatečně přesně definuje mentální strukturu, která předsedá moderní devastaci. Namísto toho, abychom přijali bytí takové, jakým je, a řídili se pojmem kosmu či physis, totiž přirozeným řádem jakožto nejzazší oporou, jdeme dál, až k Božímu zákonu, který nás prý autorizuje, abychom se dostatečně drželi danosti a despoticky ji ovládali.

Tento výklad je v plné shodě s jistou nominalistickou teologií, avšak odporuje pravému katolickému magisteriu. Pojem stvoření nám však nedovoluje sklouznout od danosti k falšování dat, ale umožňuje nám vystoupit od danosti k daru, až velkodušnému obdarování, k prozřetelenosti, která apeluje na naši vděčnost a pečlivost i tehdy, když příroda vyjeví svůj nejkrutější neřád (protože cunami, která ti vzala děti, zanechává určitou pochybnost, pokud jde o harmonii a něhu matky Přírody). Ve stopách Heideggera, který směšoval herezi a pravověrnost, setrvává Giorgio Agamben na určitých aspeketech definice svátosti jakožto „viditelného a účinného znamení milosti“. Efficit quod figurat – říká velká tradice – koná to, co znázorňuje. Co jiného to znamená, než to, že každé znázornění je účinné? Kněz, který polévá svěcenou vodou, říká: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ a katechumen je skutečně pokřtěn, ponořen do smrti a pozvednut ve vzkříšení Krista.

Tady je slovo spíše performativní než kontemplativní, působí, funguje a klade tak základy komunikace a managementu. Přidá-li se tvrzení o působnosti ex opere operato – doslova „prostým udělením“ – což znamená, že duchovní účinnost skutku pochází ze skutku samotného, nezávisle na zásluhách či svatosti kněze, který je pouhým nástrojem, vyplývá odtud idea jakési autonomní techno-logie nezávislé na subjektu... Také zde by bylo mnoho co namítat, protože z tohoto hlediska je obtížné rozlišit mezi svátostí a magií. Svoboda toho, kdo přijímá svátost, je dána stranou. Nic totiž není automatické. Požitím hostie je možné jíst vlastní odsouzení, jak říká sv. Pavel (1 Kor 11,9).

Právě tato možnost odsouzení ba dokonce radikálního zavržení tvoří odpovědnost subjektu, který znenadání objevuje krajní tíhu svých činů. Zapomíná se rovněž na dimenzi hmatatelného znamení, kontemplativní a zároveň tělesnou dimenzi. Svatý Tomáš Akvinský, který cítil toto nebezpečí, klade důraz na skutečnost, že svátost je nejprve znamení a potom čin, a její účinek není slepý jako úkon nějakého tyranského demiurga.

Kromě toho moc Vykupitele nemůže odporovat moci Stvořitele. Ten svoje stvoření respektuje. Milost, třebaže působí nenadále, drží se těch nejpřirozenějších rytmů. Liturgie přejímá pozvolnost ročních období. Saul se cestou do Damašku proměnil, ale Skutky apoštolů nám vyprávějí o jeho dlouhé a trpělivé formaci. Je ovšem třeba připustit, že v církvi existuje tendence stavět proti sobě účinek a smyslové znamení svátosti. Je podivné - ale možné ne tolik – že tato tendence je společná tradicionalistům a progresistům. Ti první si hledí forem natolik, že z nich činí zkameněliny, zatímco ti druzí se o ně nestarají ve jménu žoviálnosti. V obou případech dochází k přehlížení pravdy o znamení, přiměřenému našim tělesným smyslům. Oba proudy se soustředí na účinnost, která je pro jedny hieratická a pro ty druhé sympatická...

Z deníku Avvenire 2.dubna 2017
přeložil Milan Glaser.

Fabrice Hadjadj

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.