Rádio Vaticana

O útěše

12.6.2017

Útěcha je dar od Boha a služba druhým, nikdo nemůže autonomně těšit sám sebe, protože by skončil shlížením se v zrcadle – kázal papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Útěchu může prožít jen otevřené srdce, tedy srdce chudých v duchu a nikoli uzavřené srdce nespravedlivých.

Petrův nástupce si vzal podnět z prvního liturgického čtení (2 Kor 2,1-7), kde sv. Pavel na několika řádcích používá celkem sedmkrát slovo útěcha. Soustředil se pak na charakteristické znaky útěchy, jak ji popisuje apoštol národů.

„Zkušenost útěchy je duchovní prožitek, který ke své plnosti vždycky potřebuje druhého. Nikdo nemůže utěšit sebe sama, nikdo. A kdo se o to snaží, skončí tím, že se shlíží v zrcadle, líčí se a ukazuje. Utěšuje se věcmi, které mu nedovolují růst. Dýchá narcistní vzduch sebevztažnosti. Taková útěcha je fiktivní a nedává růst. Není to útěcha, protože je zamčená a postrádá tento vztah k druhému.“

V evangeliu – pokračoval papež - se vyskytují takoví lidé, kteří jsou plně soběstační, např. boháč, který žil od hostiny k hostině a myslel si, že se mu dostává útěchy. Anebo onen farizej, který se modlí v chrámu a děkuje Bohu, že není jako druzí. Tento příklad je možná nejvýstižnější. Onen farizej se totiž shlížel v zrcadle, prohlížel si svoji duši nalíčenou ideologiemi a děkoval Pánu. Ježíš varuje před tímto životním postojem, kterým nelze dosáhnout plnosti, ale nanejvýš domýšlivosti a samolibosti.
Aby byla útěcha pravá, musí být od druhého. Dostává se jako dar především od Boha. Pravá útěcha potom dozrává a obrací se k druhým. Útěcha je přechodný stav od obdrženého daru k darovanému daru.

„Pravá útěcha se vztahuje k druhému dvojím způsobem. Je darem a službou. Přijímám útěchu od Pána jako dar, protože jsem v nouzi. Aby se mi dostalo útěchy, musím uznat, že jsem v nouzi. Jedině tak přijde Pán, utěší nás a pošle nás, abychom těšili druhé. Není snadné mít srdce otevřené daru a prokazovat službu. Teprve toto dvojí však umožňuje útěchu.“

K tomu je třeba mít otevřené, tedy šťastné či blažené srdce, jak to podává dnešní evangelium (Mk 5,1-12) o blahoslavenstvích.

„Srdce se otevírá postojem chudoby, chudoby v duchu. Ti kdo dovedou plakat; ti, kdo jsou tichého a mírného srdce, hladovějí po spravedlnosti a zasazují se o spravedlnost, milosrdní, kteří jsou vůči druhým shovívaví; ti, kdo jsou čistého srdce, tvůrci pokoje, a pronásledovaní pro spravedlnost, pro lásku ke spravedlnosti – ti mají srdce otevřené. Pán k nim přichází s darem útěchy a posílá je, aby těšili druhé.“

Zatímco ti, kdo se považují za bohaté duchem, tedy za soběstačné – pokračoval papež; ti, kdo nepotřebují plakat, protože se pokládají za spravedlivé; násilníci, kteří nevědí, co je mírnost; nespravedliví, kteří páchají nespravedlnost; ti, kdo jsou nemilosrdní a nikdy neodpouštějí, protože sami netouží po odpuštění; ti, kdo jsou nečistého srdce, strůjci válek a ti, kdo nejsou nikdy kritizováni či pronásledováni kvůli tomu, že se zasazují o spravedlnost, protože je nezajímá nespravedlnost páchaná na druhých – ti všichni mají uzavřené srdce a nejsou šťastní, protože k nim nemůže vstoupit dar útěchy, aby jej dávali druhým.

„Jaké je naše srdce? – ptal se v závěru papež František. Je otevřené a schopné prosit o dar útěchy a darovat ji pak jako Pánův dar druhým? Pán se nás neustále snaží těšit. Jenom je třeba, aby brána srdce byla alespoň trošičku pootevřena, a On už pak dokáže vstoupit.“

Milan Glaser