Svatí, svědkové a průvodci naděje

21.6.2017 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(Žid 11,40-12,2a)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V den našeho křtu zněly invokace ke svatým o přímluvu za nás. Mnozí z nás byli v té chvíli dětmi, které přinesli na rukou jejich rodiče. Těsně před pomazáním olejem katechumenů, symbolem Boží síly v boji proti zlu, vyzval kněz celé shromáždění, aby v modlitbě za ty, kteří měli přijmout křest, prosilo svaté o přímluvu. To bylo poprvé, kdy nám v našem životě byl darován tento doprovod „starších“ bratří a sester – svatých – kteří již prošli stejnou cestou jako my, zakusili stejné námahy jako my a žijí navždy v Boží náruči. List Židům označuje tento doprovod za „nesmírné množství těch, kteří se na nás dívají“ (12,1). Svatí tak tvoří množství svědků.

Křesťané v boji proti zlu nezoufají. Křesťanství pěstuje nezahojitelnou důvěru, nevěří, že záporné a rozkladné síly mohou převládnout. Poslední slovo o dějinách člověka není nenávist, není smrt, není válka. V každém životním okamžiku nám pomáhá Boží ruka a také diskrétní přítomnost všech věřících, kteří „nás předešli se znamením víry“ (Římský kánon). Jejich existence nám především říká, že křesťanský život není nedosažitelný ideál. A zároveň nás utěšuje. Nejsme sami. Církev je tvořena bezpočtem často anonymních bratří, kteří nás předešli a skrze Ducha svatého mají účast na životních peripetiích těch, kteří dosud žijí zde na zemi.

Náš křesťanský život je provázen vzýváním svatých nejenom při křtu. Když snoubenci zasvěcují svoji lásku ve svátosti manželství, je pro ně - jakožto pár - opět vzývána přímluva svatých. Pro oba mladé, kteří se vydávají na cestu manželského života, je tato invokace zdrojem důvěry. Kdo miluje doopravdy, má touhu i odvahu říci „navždy“, ale ví, že potřebuje Kristovu milost a pomoc svatých, aby mohl manželským životem žít navždy. Ne jako ti, kteří říkají „dokud potrvá láska“. Nikoli, navždy. Jinak je lépe do manželství nevstupovat. Buď navždy anebo nikdy. Proto je ve svatební liturgii vzývána přímluva svatých. A v obtížných chvílích je třeba mít odvahu pozvednout oči k nebi, pomyslet na množství svatých, kteří prošli soužením a zachovali bílé křestní roucho, jež vyprali v Beránkově krvi (srov. Zj 7,14), jak říká kniha Apokalypsy. Bůh nás nikdy neopouští. Pokaždé když potřebujeme, přijde nás Jeho anděl pozvednout a vlít nám útěchu. Někdy mají „andělé“ tvář a srdce člověka, protože Boží svatí jsou vždycky tady, skrytí mezi námi. Je obtížné to chápat a také si to představit, ale svatí jsou v našem životě přítomní. A když někdo vzývá světce či světici, pak proto, že je nám nablízku.

Také kněží nosí v paměti invokace ke svatým za přímluvy pro ně. Je to jeden z nejdojemnějších momentů liturgie svěcení. Kandidáti leží na zemi s tváří obrácenou dolů. A celé shromáždění vedené biskupem zpívá litanie ke všem svatým. Člověk by byl tíhou svěřeného poslání zdrcen, ale když slyší, že má za sebou celý ráj a nebude postrádat Boží milost, protože Ježíš je vždy věrný, pak je možné vykročit vyrovnaně a zmužile. Nejsme sami.

A co jsme my? Jsme prach, který očekává nebe. Jsme slabí, pokud jde o naše síly, ale mocní mystériem milosti přítomné v křesťanském životě. Jsme věrní této zemi, kterou Ježíš v každém chvíli svého života miloval, ale víme a chceme doufat v proměnění světa, v jeho definitivní naplnění, kde nakonec už nebudou slzy, ani zloba, ani utrpení. Kéž nám všem Pán daruje naději, že budeme svatí.

Někdo z vás by se mne mohl zeptat: „Copak je, otče, možné být svatým v každodenním životě?“ Ano, je to možné. „A to znamená, že se máme celý den modlit?“ Nikoli, to znamená, že máš celý den plnit svoje povinnosti: modlit se, chodit do práce, pečovat o děti. Všechno ale dělat se srdcem otevřeným Bohu, s ochotou, takže práce, ale i nemoc, bolest a těžkosti jsou otevřené Bohu. Tak se staneme svatými. Je to možné. Kéž nám Pán dá naději, že budeme svatí. Můžeme být. Myslíme si, že je to těžké a že snadnější je být delikventy než svatými. Nikoli, svatými je možné být, protože nám pomáhá Pán. On nám pomáhá.

To je obrovský dar, který může každý z nás darovat světu. Kéž nám Pán daruje milost věřit tak hluboce v Něho, abychom se stali obrazem Krista pro tento svět. Naše dějiny potřebují „mystiky“, tedy takové lidi, kteří odmítají veškerou nadvládu, touží po lásce a bratrství. Muže a ženy, kteří v životě přijímají také určitý podíl na utrpení, protože na sebe berou námahy druhých. Bez těchto mužů a žen by svět neměl naději. Proto přeji vám a také sobě, aby nám Pán daroval naději, že budeme svatí.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.