27.6.2017 

Homilie Svatého otce u příležitosti 25. výročí biskupského svěcení, Paolinská kaple Apoštolského paláce

V prvním čtení (Gn 13,2.5-18) jsme vyslechli, jak pokračuje rozhovor mezi Bohem a Abrámem – rozhovor, který začal oním: „Vyjdi. Vyjdi ze své země…“ (Gn 12,1). V dnešním pokračování tohoto rozhovoru postřehneme trojí imperativ: „Povstaň!, pohleď!, doufej!“. Tento trojí imperativ vyznačuje cestu, kterou se má Abrám ubírat, a také vnitřní postoj, v jakém to má činit: povstaň, pohleď, doufej.

„Povstaň“. Povstaň, kráčej, nezůstávej stát. Máš úkol, máš poslání a máš je naplnit na cestě. Nezůstávej sedět, ale vzpřímeně se postav. Abrám se tak vydal na cestu a setrval na ní, což symbolizuje stan. Kniha Genesis vypráví, že Abrám chodil se stanem a když se někde zastavil, postavil stan. Dokud trval onen imperativ: „Vstaň!“, Abrám si nikdy nevystavěl dům. Avšak jediné, co vystavěl, byl oltář Hospodinu, aby mohl uctívat Toho, který mu přikazoval, aby povstal a kráčel se stanem. „Vstaň!“

„Pohleď!“ – to je druhý imperativ. „Pozdvihni své oči a rozhlédni se z místa, kde stojíš, na sever a na jih, na východ a na západ“ (Gn 13,14). Pohleď. Dívej se na obzor a nestavěj zdi. Stále se dívej a ubírej se dál. Mystika obzoru spočívá v tom, že čím jsme mu blíže, tím více se nám oddaluje. Upínejme zrak kupředu a kráčejme k obzoru.

Třetí imperativ zní: „Doufej!“. Dokládá jej onen pěkný dialog, ve kterém Abrám přiznává: „Pane, dal jsi mi hodně, ale mým dědicem bude jeden z mého domu“. A Hospodin jej ujišťuje: „Tvůj dědic vyjde z tvého lůna. Doufej!“ ( srov. Gn 15,3-4). Bylo to řečeno muži, který nemohl mít dědice vzhledem ke svému věku a manželčině neplodnosti. Avšak dědic měl vzejít z jeho lůna a jeho potomstvo mělo být tak četné jako hvězdy (Gn 13,16): „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat. Tak četné bude tvé potomstvo!“. A jak čteme dále, „Abrám Hospodinu uvěřil a ten ho za to uznal za spravedlivého“ (Gn 15,5-6). V Abrahámově víře začíná ona spravedlnost, kterou apoštol Pavel nadále rozvine ve svém výkladu ospravedlnění. „Povstaň! Pohleď! – na obzor, nikoli na zdi, na obzor – „Doufej!“. Naděje nemá zdi, je to čirý horizont.

Když ale byl Abrám povolán, byl více méně v našem věku – před odchodem na důchod, na odpočinek…Onen věk však přinesl nový začátek – pro starého muže, kterého tíží stáří a jeho bolesti i neduhy. Jako by byl nějaký mladíček, zaslechl: Vstaň a jdi, jen jdi! Jako by byl skaut: Vydej se na cestu! Dívej se a doufej. Toto Boží slovo je určeno také nám, kteří jsme víceméně v Abrahámově věku – ačkoli jsou mezi námi také mladší. Také nám dnes Pán říká totéž: „„Povstaň!, pohleď!, doufej!“. Sděluje nám, že nenastal čas k uzavření našich životů, zakončení osobních dějin a jejich soubornému shrnutí. Dává nám najevo, že naše dějiny jsou dosud otevřené, a to až do konce, a ve své otevřenosti nesou poslání, které nám Pán naznačuje onou trojicí imperativů: „Povstaň!, pohleď!, doufej!“.

Ti, kdo nás nemají rádi, o nás prohlašují, že jsme církevní gerontokracií. Tropí si posměch a nevědí, co říkají. Nejsme totiž geronti, nýbrž dědové. A pokud to nevnímáme, měli bychom prosit o milost, abychom to pocítili. Jsme dědové, na které pohlížejí naši vnuci. Dědové, kteří jim svou zkušeností mají dodat životní smysl. Dědové, kteří nejsou zamčeni v melancholii svých životních příběhů, nýbrž otevřeni, aby právě toto mohli darovat. Pro nás se ono „Povstaň!, pohleď!, doufej!“ nazývá „snít“. Jsme dědové povolaní snít a předávat sny dnešní mládeži, která je potřebuje. Z našich snů totiž mladí lidé načerpají sílu k proroctví a k nesení svých úloh.

Přichází mi na mysl onen úryvek z Lukášova evangelia (Lk 2,21-38), který vypráví o Simeonovi a Anně. Jsou to dva staří lidé, ale jak dokázali snít! O svých snech pak vyprávěli svatému Josefovi, Panně Marii, lidem…Anna mluvila ke všem okolo a tvrdila: „To je on! Je to on!“, a sdílela tak svůj životní sen. Právě toto po nás Pán žádá – abychom byli dědové, abychom svou životní sílu předávali mladým, protože to od nás očekávají, abychom se neuzavírali, ale vydávali ze sebe to nejlepší. Mládež očekává naši zkušenost a pozitivní sny, aby nadále nesla proroctví a práci.

Prosím Pána, aby nám všem udělil tuto milost, včetně těch, ze kterých ještě nejsou dědové – máme tu předsedu brazilských biskupů, je to mladík…ale také jednou zestárne. Milost být dědy, milost snít a předávat tento sen našim mladým, protože to potřebují.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.