Rádio Vaticana

Obojakost není křesťanská

2.7.2017

Papež František před modlitbou Angelus, náměstí sv. Petra

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Dnešní liturgie nám předkládá závěrečné verše z misionářské řeči podávané v desáté kapitole Matoušova evangelia (srov. 10,37-42), kterou Ježíš poučuje dvanáct apoštolů ve chvíli jejich prvního vyslání na misii do galilejských a judských vesnic. Ježíš v této závěrečné části vyzdvihuje dvě zásadní hlediska v životě misionářského učedníka – prvním je skutečnost, že jeho vztah k Ježíši je silnější než jakákoli jiná vazba, druhým pak fakt, že misionář nepřináší sám sebe, nýbrž Ježíše, a jeho prostřednictvím lásku nebeského Otce. Tyto dva aspekty jsou propojeny, protože čím více se Ježíš stává středem učedníkova srdce a života, tím více se učedník otevírá Ježíšově přítomnosti. Jdou ruku v ruce.

“Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden…”(v. 37), říká Ježíš. Otcovská láska, mateřská něha, laskavé přátelství sourozenců jsou sice velmi dobré a oprávněné, ale nemají přednost před Kristem. Nikoli proto, že by Ježíš toužil po lidech bez srdce a postrádajících uznání, nýbrž právě naopak – postavení učedníka totiž vyžaduje přednostní vztah k učiteli. Jakýkoli učedník – ať již laik, laička, nebo kněz či biskup – se má vyznačovat tímto prioritním vztahem. První dotaz, směřující na křesťana, by měl znít: Setkáváš se s Ježíšem? Modlíš se k Němu? Jedná se tu o vztah, který vystihuje parafráze knihy Genesis: Proto člověk opustí otce a matku a přidrží se Krista a stávají se jediným tělem (srov. Gn 2,24).

Kdo se dá vtáhnout do tohoto životního a láskyplného svazku s Pánem Ježíšem, stává se ve svém bytí a životním stylu jeho zástupcem, “vyslancem”. A to až do té míry, že Ježíš při vyslání učedníků říká: “Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal” (Mt 10,40). Je nezbytné, aby lidé chápali, že pro onoho učedníka je Ježíš opravdu “Pánem”, je skutečně středem jeho života, je pro něj vším. Potom nezáleží na tom, že jako každý člověk má své meze a dopouští se chyb, pokud má dostatek pokory, aby to uznal. Důležité je, aby neměl rozdvojené srdce. Je nebezpečné, aby křesťan, Ježíšův učedník, kněz nebo biskup měl rozpolcené srdce. Má mít srdce prosté a jednolité, které nehraje na dvě strany, nýbrž je poctivé samo k sobě i k druhým. Obojakost není křesťanská – proto se Ježíš modlí k Otci, aby učedníci nepropadli duchu světa. Buď jsi s Ježíšem a jeho duchem, anebo s duchem světa.

Naše kněžská zkušenost nás zde učí něčemu velmi krásnému a důležitému – přijetí svatým věřícím Božím lidem je právě ona číše studené vody (v. 42), o které Pán mluví v dnešním evangeliu. Pokud je podána s laskavou vírou, pomáhá ti být dobrým knězem! V misii existuje reciprocita – jestliže se pro Ježíše všeho vzdáš, lidé v tobě poznají Pána, ale zároveň ti pomohou v každodenní konverzi, obnově, očiště od kompromisů a překonání pokušení. Čím více je kněz nablízku Božímu lidu, tím více vnímá svou blízkost Ježíši, a čím více je kněz nablízku Ježíši, tím více se cítí nablízku Božímu lidu.

Panna Maria na sobě zakusila, co znamená milovat Ježíše v odpoutanosti od sebe samé a v dodání nového smyslu rodinným vztahům počínaje vírou v Krista. Kéž nám svou mateřskou přímluvou pomáhá, abychom byli radostnými a svobodnými hlasateli evangelia.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV