Rádio Vaticana

Božské odpuštění je hybatelem naděje

9.8.2017

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.

(Lk 7,44.47-50)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Vyslechli jsme reakci stolovníků u farizeje Šimona: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ (Lk 7,49). Ježíš se právě dopustil skandálního gesta. Jedna žena z toho města, známá jako hříšnice, vstoupila do Šimonova domu, sklonila se k Ježíšovým nohám a mazala je vonným olejem. Všichni, kdo seděli u stolu, reptali: pokud je Ježíš prorok, neměl by přijímat taková gesta od ženy jako je tato! Tyto ubohé ženy totiž byly vyhledávány buď pouze ve skrytu – předními muži rovněž - anebo aby byly kamenovány. V mentalitě té doby museli být světci a hříšníci, čistí a nečistí velmi jasně separováni.

Ježíšův postoj je však jiný. Hned od začátku svojí služby v Galileji se sbližuje s malomocnými, posedlými, všemi nemocnými a marginalizovanými. Jednání tohoto druhu nebylo vůbec obvyklé, takže tato Ježíšova sympatie k vydědencům a „nedotknutelným“ bude jednou z věcí, která současníky nejvíce znepokojí. Kdekoli je trpící člověk, Ježíš se jej ujímá a bere jeho utrpení na sebe. Ježíš nehlásá, že bolestná situace musí být nesena heroicky, na způsob stoických filosofů. Ježíš sdílí lidskou bolest, a setká-li se s ní, vyvěrá z Jeho nitra postoj, který je pro křesťanství charakteristický, totiž milosrdenství. Vzhledem k lidské bolesti zakouší Ježíš milosrdenství, Ježíšovo srdce je milosrdné. Ježíš zakouší soucit. Doslova: Ježíš pociťuje záchvěv svých útrob. Kolikrát jen se v evangeliích setkáváme s reakcemi tohoto druhu! Kristovo srdce ztělesnuje a zjevuje srdce Boha, který chce uzdravení, osvobození a plný život každého trpícího člověka, muže i ženy.

Proto Ježíš otevírá svoji náruč hříšníkům. Kolik jen lidí setrvává také dnes v pomýleném životě, protože nenacházejí nikoho, kdo by byl ochoten se na ně dívat jiným způsobem, očima či lépe srdcem Boha, to znamená s nadějí. Naproti tomu Ježíš vidí možnost vzkříšení i v tom, kdo nakupil spoustu pomýlených rozhodnutí. Ježíš je vždycky tam, s otevřeným srdcem rozdává milosrdenství, které chová ve svém srdci, odpouští, objímá, chápe a sbližuje se. Takový je Ježíš!

Někdy zapomínáme, že pro Ježíše nebylo prokazování lásky snadné, laciné. Evangelia zaznamenávají, že první negativní reakce vůči Ježíši se vyskytly právě tehdy, když jednomu člověku odpustil hříchy (Mk 2,1-12). Byl to muž, který trpěl dvojím způsobem: jednak nemohl chodit a jednak se považoval za „špatného“. A Ježíš chápe, že druhá bolest je větší než ta první, takže jej ihned přijímá osvobozující zvěstí: „Synu, odpouštějí se ti hříchy!“ (v.5). Osvobozuje od sužujícího pocitu špatnosti. Tato Ježíšova slova pohoršila některé přítomné učitele Zákona, kteří se považovali za dokonalé. (Myslím tu na mnohé katolíky, kteří se považují za dokonalé a pohrdají druhými - to je smutné.) Ježíšova slova byla pro některé učitele Zákona skandální, protože jim zněla jako rouhání, vždyť odpouštět hříchy může pouze Bůh.

My, kteří jsme zvyklí zakoušet odpuštění hříchů možná příliš „lacině“, měli bychom si občas připomenout, kolik jsme stáli Boží lásku. Každý z nás stál dost: Ježíšův život. Dal by jej i jenom za jednoho z nás! Ježíš nejde na kříž proto, že uzdravuje nemocné, káže lásku a hlásá blahoslavenství. Boží Syn jde na kříž především proto, že odpouští, odpouští hříchy a chce naprosté a definitivní osvobození lidského srdce. Neakceptuje totiž, aby lidská bytost konzumovala celý svůj život tímto nesmazatelným „tetováním“ a myšlenkou, že nemůže být přijata milosrdenstvím Božího srdce.

Takto se hříšníkům dostává odpuštění. Nejenom, že jsou povzbuzeni na psychologické rovině, protože jsou osvobozeni z pocitu viny. Ježíš dělá mnohem více: nabízí lidem, kteří pochybili, naději nového života. Někdo si může říci: »Pane, já jsem bídák!« - »Pohleď dál a dám ti nové srdce«. Toto je naděje, kterou nám dává Ježíš. Život vyznačující se láskou. Celník Matouš, který je vlastizrádcem a sdírá lidi, se stává Kristovým apoštolem. Zacheus, zkorumpovaný boháč z Jericha, který byl určitě promovaný úplatkář, se mění na dobrodince chudých. Samařská žena, která měla pět manželů a nyní žije s dalším, dostává příslib „živé vody“, která bude navěky prýštit z jejího nitra (srov. Jan 4,14). Takto Ježíš mění srdce a činí tak s každým z nás.

Prospěje nám přemýšlet o tom, že se Bůh nerozhodl vytvořit svoji církev z lidí, kteří nikdy nepochybili. Církev je lidem hříšníků, kteří zakusili Boží milosrdenství a odpuštění. Petr poznal více pravdy o sobě samém, když uslyšel kokrhání kohouta než ze všech svých velkodušných předsevzetí, která jej nadýmala a vyvolávala v něm dojem, že je nadřazen nad ostatní.

Bratři a sestry, všichni jsme ubozí hříšníci, potřebujeme Boží milosrdenství, které má sílu nás denně proměňovat a dodávat nám naději. A dělá to! A lidem, kteří pochopili tuto základní pravdu, dává Bůh to nejkrásnější poslání na světě, totiž mít rád bratry a sestry a hlásat milosrdenství, které On nikomu neupírá. A toto je naše naděje. Jděme tedy vpřed s důvěrou v Ježíšovu milosrdnou lásku.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV