Papežské poselství: Svatý Vincenc z Paula nadále promlouvá k církvi

27.9.2017 

Nepřinášejte na periferie lidství své schopnosti, nýbrž Pánova Ducha, vyzývá Petrův nástupce členy vincentinské rodiny přesně čtyři století od zrodu charismatu, které vedlo k jejímu vzniku a které připomíná probíhající jubileum. Činí tak obsáhlým poselstvím v den liturgické památky sv. Vincence z Paula (1581-1660), jehož 25. ledna 1617 ve francouzské vísce Folleville zasáhla nesmírná duchovní bída vesnického lidu při zpovědi rolníka, který chtěl přijmout svátost umírajících. O několik měsíců později v městečku Châtillon poznal hmotnou nouzi potřebné rodiny, ve které rozpoznal zpytavý Ježíšův pohled, vyzývající k bezvýhradné oddanosti chudým. Svatý Vincenc je později označil za své „pány a vládce“ a zcela změnil život podle slova Písma: „Duch Páně mě poslal, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,19).

Francouzský světec se ve své spalující touze přinést Ježíše chudým lidem věnoval hlásání, zejména prostřednictvím lidových misií, a dbal na kněžskou formaci, píše papež František a podotýká: „Nenuceně přitom uplatňoval svou „malou metodu“ – tedy nejprve promlouvat životem a až později prostou, hovorovou a přímou řečí.“ Duch svatý si z Vincence učinil nástroj, který v církvi vzbudil nebývalé vzepětí velkorysosti. Podle vzoru prvních křesťanů, kteří „měli jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32) založil sv. Vincenc charitní službu, veden jistotou, že „Ježíš a chudí jsou cenným pokladem“ a že, jak rád opakoval, „když jdeš k chudým, potkáváš Ježíše“.

Papež v poselství připomíná zrod Kongregace kněží misionářů a společnosti Dcer křesťanské lásky, podotýká však, že na jejich počátku stálo nepatrné „horčičné zrno“. „Svatý Vincenc se nikdy nechtěl stát protagonistou strhujícím davy. Byl přesvědčen, že zásadní podmínkou pro vtělení zákona o umírajícím zrnu přinášejícím užitek, jsou pokora, mírnost a prostota“, píše papež a poukazuje na „světcovo prorocké vnuknutí, díky kterému docenil výjimečné schopnosti žen, jež se projevily v duchovní ušlechtilosti a lidské vnímavosti sv. Louisy de Marillac.

Vincentinské rodině záleží na vyhledávání „nejubožejších a opuštěných lidí“ za radikálního vědomí toho, že „nejsme hodni jim poskytnou svou pokornou službu“, cituje Svatý otec zakladatelova slova a vyslovuje přání, aby jubilejní krok byl kromě poděkování Pánu a prohloubení charismatu rovněž příležitostí k utišení žízně u pramenů a osvěžení u zdroje původního ducha. „Nezapomínejte, že milost, která vás napájí, vytryskla ze srdcí skálopevně ukotvených v lásce, z „význačných zdrojů sociální lásky“ (Benedikt XVI., Deus caritas est)“, dodává papež František a vybízí ke ztotožnění s onou původní skálou, tedy chudým Ježíšem. A to nikoli proto, abychom vypadali tvrdě, neotřesitelně a neprostupně vůči utrpení, nýbrž abychom se stali pevnými a jistými opěrnými body, odolnými vůči nečasu a protivenstvím.

„Láska je základní cestou sociální nauky církve“ (Caritas in veritate,2), připomíná papež slova svého předchůdce Benedikta XVI. Zdánlivá slabost milosrdné lásky má být jediným důvodem její chlouby, protože církev „není ustanovena k tomu, aby hledala pozemskou slávu, nýbrž aby šířila pokoru a odříkání i svým příkladem. V chudých a trpících vidí obraz svého chudého a trpícího zakladatele. Snaží se zmírnit jejich bídu a chce v nich sloužit Kristu“ (Lumen gentium,8). Toto vše sv. Vincenc tlumočil svým životem, a proto ještě dnes promlouvá ke každému z nás i celé církvi. Vybízí nás k nepatrnosti srdce, naprosté odevzdanosti a poddajné pokoře. Žádá, abychom se oprostili od složitého slovníku, sebevztažné rétoriky a přilnutí k hmotným jistotám a naléhá na „nekonečnou kreativitu“ lásky v ryzosti pozorného srdce. Jak Svatý otec podotýká, takové postoje jsou v dnešní globalizované společnosti nezbytné. Hrozí zde totiž, že určité formy almužny a pomoci, byť podnícené velkorysými úmysly, se stanou zdrojem vykořisťování a ilegality a nepřinesou skutečný a trvalý užitek. Učení sv. Vincence, který dbal na organizaci charity a investoval do formace, je tedy navýsost aktuální a zároveň nás podněcuje, abychom dali čas a prostor chudým, uzavírá papež František. Křesťanství se bez kontaktu s trpícími odvtěluje a není schopno dotknout se Kristova těla. Je proto nutné setkávat se s chudými a upřednostňovat je, aby jejich existence nebyla umlčena dnešní kulturou pomíjivosti, k čemuž, jak Petrův nástupce doufá, přispěje letošní Světový den chudých, vyhlášený na 19. listopadu.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2017 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.