Misionáři naděje dnes

4.10.2017 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(Lk 24,36-41)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V této katechezi k vám chci promluvit na téma „misionářů naděje dneška“. Těší mne, že tak činím na začátku měsíce října, který je v církvi zvláštním způsobem věnován misijnímu poslání, a také na svátek sv. Františka z Assisi, jenž je velkým misionářem naděje.

Křesťan totiž není prorokem zkázy. Podstata jeho zvěsti je opačná, totiž Ježíš, který z lásky zemřel a kterého Bůh zrána o Velikonocích vzkřísil z mrtvých. Toto je jádro křesťanské víry. Pokud by evangelia končila Ježíšovým pohřbem, zařadil by se příběh tohoto proroka mezi ostatní hrdinské osobnosti obětující svůj život nějakému ideálu. Evangelium by tak bylo povznášející a útěšnou knihou, avšak nikoli zvěstí naděje. Evangelia však nekončí Velkým pátkem, jdou dál; a právě toto další pokračování proměňuje naše životy. Ježíšovi učedníci byli v onu sobotu po Jeho ukřižování sklíčeni; kámen přivalený ke hrobu uzavřel tři roky nadšení prožitého s jejich Nazaretským Mistrem. Zdálo se, že je všemu konec, a někteří - zklamaní a ustrašení – již začali Jeruzalém opouštět.

Ježíš však vstává z mrtvých! Tato neočekávaná skutečnost obrací a podvrací mysl a srdce učedníků. Ježíš totiž nevstává z mrtvých jenom kvůli sobě jako by snad Jeho znovuzrození byla nějaká výsada, kterou si žárlivě střeží. Když vystupuje k Otci, tak proto, že chce, aby na Jeho zmrtvýchvstání měla účast každá lidská bytost, a táhne vzhůru celé stvoření. V den Letnic jsou učedníci proměněni dechem Ducha svatého. Nebudou jenom všem přinášet nějakou krásnou zprávu, nýbrž oni sami budou jiní než dřív, obrození k novému životu. Ježíšovo zmrtvýchvstání nás proměňuje mocí Ducha svatého. Ježíš je živý, je živý mezi námi, je živý a má moc proměňovat.

Je krásné přemýšlet o tom, že jsme zvěstovateli Ježíšova vzkříšení nejenom slovy, nýbrž skutky a svědectvím života! Ježíš nechce svědky, kteří umějí pouze opakovat nazpaměť naučené formulace. Chce svědky: lidi, kteří šíří naději svojí přívětivostí, úsměvem a láskou. Především láskou, protože moc vzkříšení uschopňuje křesťany milovat i tehdy, kdy se zdá, že láska ztratila svoje důvody. V křesťanské existenci je něco „navíc“, co nevysvětlí pouhá síla ducha či větší optimismus. Víra, naše naděje není pouhý optimismus; je to něco jiného, něco víc! Jako by věřící byli lidmi, kteří mají nad hlavou „kousek nebe“ navíc. Toto je hezké: jsme lidmi, kteří mají nad hlavou kousek nebe navíc, a provází nás - leckým netušená - přítomnost.

Úkolem křesťanů na tomto světě je tedy otevírat prostory spásy jako regenerační buňky schopné dodávat mízu tomu, co se jevilo jako ztracené. Když je nebe zcela zatažené, je požehnáním ten, kdo umí mluvit o slunci. Takový je pravý křesťan, nehořekuje a nerozhořčuje se, nýbrž je silou Zmrtvýchvstání přesvědčen, že žádné zlo není nekonečné, žádná noc není bez konce, žádný člověk není definitivně pochybený a každá nenávist je překonatelná láskou.

Zajisté, učedníci za tuto naději, kterou dostali od Ježíše, někdy draze platí. Pomysleme na četné křesťany, kteří neopustili svůj lid, když přišel čas pronásledování. Zůstali tam, kde si nebyli jisti ani zítřkem a kde si nemohli naplánovat nic, doufajíce v Boha. A pomysleme na naše bratry, na naše sestry z Blízkého východu dosvědčující naději a obětující tomuto svědectví i život. Toto jsou praví křesťané! Nosí v srdci nebe, dívají se dál, vždycky dál. Komu se dostala milost přijetí Ježíšova vzkříšení, může doufat v to, co je nenadálé. Mučedníci všech dob sdělují svojí věrností Kristu, že nespravedlnost nemá v životě poslední slovo. Ve Zmrtvýchvstalém Kristu můžeme doufat stále. Muži a ženy, kteří mají „proč“ žít, vydrží v časech zkázy více než druzí. Komu stojí po boku Kristus, opravdu se ničeho nebojí! A proto křesťané, opravdoví křesťané, nejsou lehkovážní a povolní. Jejich mírnost není totéž co nejistota či podbízivost. Svatý Pavel vybízí Timoteje, aby trpěl pro evangelium a říká: „Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti“ (2 Tim 1,7). Když padnou, vždycky vstanou.

Proto je křesťan, drazí bratři a sestry, misionářem naděje. Nikoli svojí zásluhou, nýbrž díky Ježíši, pšeničnému zrnu, které padlo do země, odumřelo a přineslo hojný užitek (srov. Jan 12,24).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2017 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.