Rozechvěle očekáváme konečné setkání s Bohem

3.11.2017 

Homilie Petrova nástupce při zádušní mši za zesnulé kardinály a biskupy, bazilika sv. Petra

Dnešní liturgická celebrace nám znovu staví před oči smrt a opět v nás oživuje zármutek nad odloučením od lidí, kteří nám byli blízcí a prokázali nám dobro. Avšak především v nás liturgie sytí naději, kterou chováme za ně i sami za sebe.

První čtení vyjadřuje silnou naději ve vzkříšení spravedlivých: „Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky“ (Dan 12,2). Ti, kteří spí v prachu země, tedy v půdě, jsou samozřejmě mrtví, a probuzení ze smrti není samo o sobě návratem k životu – někteří se totiž probudí k věčnému životu, jiní k věčné hanbě. Smrt s konečnou platností stvrzuje rozcestí, před kterým stojíme již v tomto světě a které vede na cestu života, tedy ke společenství s Bohem, anebo na cestu smrti, tedy daleko od Boha. „Mnohé“, kteří se probudí k věčnému životu, je třeba chápat jako „mnohé“, pro které byla vylita Kristova krev. Toto množství může díky milosrdné Boží dobrotě zakusit realitu nepomíjejícího života, celistvé vítězství nad smrtí prostřednictvím zmrtvýchvstání.

V evangeliu Ježíš posiluje naši naději slovy: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky“ (Jan 6,51). Tato slova odkazují k Ježíšově oběti na kříži. Kristus přijal smrt, aby zachránil lidi, které mu Otec dal a kteří zemřeli v otroctví hříchu. Ježíš se stal naším bratrem a sdílel náš stav až do smrti – svou láskou zlomil jho smrti a otevřel nám bránu života. Když se sytíme jeho tělem a krví, sjednocujeme se s jeho věrnou láskou, která v sobě nese naději na konečné vítězství dobra nad zlem, utrpením a smrtí. Z moci tohoto božského pouta Kristovy milosrdné lásky víme, že společenství se zemřelými není pouhým přáním či představou, nýbrž skutečností.

Víra ve vzkříšení, kterou vyznáváme, nás vede k tomu, abychom byli lidmi naděje, a nikoli zoufalství, lidmi života, a nikoli smrti, protože nás utěšuje příslib věčného života, ukotvený ve společenství se vzkříšeným Kristem.

Tato naděje, kterou v nás opětovně roznítilo Boží slovo, nám pomáhá, abychom tváří v tvář smrti zaujali postoj důvěry. Ježíš nám totiž ukázal, že poslední slovo nemá smrt, nýbrž Otcova milosrdná láska, která nás proměňuje a umožňuje prožívat věčné společenství s Bohem. Základním rysem křesťana je smysl pro rozechvělé očekávání konečného setkání s Bohem. Před chvílí jsme to znovu potvrdili pronášením žalmu: „Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu. Kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?“ (Žl 42,3). Jsou to poetická slova, která pohnutě vykládají naše bdělé očekávání, žíznící po Boží lásce, kráse, štěstí a moudrosti.

Věty tohoto žalmu se vtiskly také do duší našich bratrů kardinálů a biskupů, které si dnes připomínáme – opustili nás poté, co sloužili církvi a svěřenému lidu, a to v perspektivě věčnosti. Když tedy vzdáváme díky za službu, kterou velkoryse prokázali evangeliu a církvi, jako bychom je slyšeli, jak spolu s Apoštolem opakují: „Naděje však neklame“ (Řím 5,5). Ne, neklame! Bůh je věrný a naděje, kterou v Něj vkládáme, neklame. Vzývejme pro ně tedy mateřskou přímluvu Nejsvětější Panny Marie, aby se mohli účastnit věčné hostiny, kterou ve víře a lásce okusili během pozemské pouti.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.