Sv. Mikuláš ve vězení - S. Nicola in carcere

14.1.2006 

Po několikaměsíční odmlce se dnes vracíme k pravidelným sobotním cestám po posvátných místech Říma. Přestože zelená liturgická barva už naznačuje, že vánoční čas minul a vpluli jsme do všedních dnů nového roku, vrátíme se dnes ještě ke kostelu zasvěcenému světci, který je spjatý s vánoční dobou: k nejstaršímu z chrámů sv. Mikuláše ve Věčném městě.

S. Nicola in carcere ? Sv. Mikuláš ve vězení, toto podivně znějící jméno patří neméně podivně vyhlížejícímu kostelíku dnes izolovanému rušnými silnicemi mezi Marcellovým divadlem a Tiberou. Název odkazuje pravděpodobně na vězení, které stálo v blízkosti kostela. Antické sloupy v obvodových zdech na první pohled prozrazují pradávnou historii místa. Kostel zasvěcený Divotvůrci z Myry pohltil do zdiva části hned tří antických chrámu, které stály na Foru Holitoriu, bylinném trhu, sousedícímu na jižní straně se slavným dobytčím trhem, s Forem Boariem. Dočítáme se o nich u Tacita, Livia i Cicerona. Nejmenšímu z chrámů patřily dobře viditelné dorské sloupy z travertinu na jižní fasádě kostela, zachované včetně kompletního kladí. Chrámek zasvěcený Naději (Spes) byl postaven za první punské války (264-241 př. Kr.) a restaurovaný nejprve v roce 212 před Kristem a naposled 17 let před Kristem. Před vchodem do kostela jsou dosud znatelné stupně prostředního, největšího z chrámů, jehož cella se do značné míry kryje hlavní lodí kostela, jak dokládají také báze sloupů zachované v kryptě. Vznik chrámu se datuje do začátku 2. století před Kristem (197-194), restaurován byl podobně jako předchozí v roce 20 před Kristem a nesl zasvěcení Junoně Zachránkyni, Juno Sospita. Sloupy, které stály po obvodu třetího z chrámů zůstaly na svých místech, na severní straně kostela sv. Mikuláše. Stejně jako chrám Naděje i tento byl postaven za první punské války, restaurován v druhém desetiletí před narozením Krista a nesl zasvěcení bohu Janovi.
Nejstarší stopy křesťanského kultu dokládají náhrobní desky ze 4. století, které se našly v podzemí kostela.

Kult sv. Mikuláše patří bezesporu k nejrozšířenějším v celém západním i východním křesťanstvu. Podle Liber pontifikalis vznikly první místa jeho kultu v Římě za papeže Lva IV (847 ? 855), krátce na to světcův jmenovec, Mikuláš I. zasvětil biskupovi z Myry první kapli u Sta Maria del Cosmedin. Nedaleko vzniká později také diakonie Sv. Mikuláše ve vězení. Přesné datum jejího vzniku ovšem neznáme. Jisté je, že se o ní mluví v souvislosti s pontifikátem bl. Urbana II. (1088 ? 29.7.1099), který nastoupil na papežský trůn jen rok po proslulém přenesení světcova těla z Myry na území dnešního Turecka, do jihoitalského Bari.

Mikuláš se narodil v maloasijském městečku Patara v Licii, kolem roku 270, jako jediný syn zbožných a bohatých rodičů. Brzy proslul zbožností a křesťanskou láskou. Byl zvolen biskupem v Myře a jeho sláva jako divotvůrce se rozšířila ještě za jeho života. Zemřel mezi léty 345-352. Všechna vyprávění o jeho životě připomínají, jak svou štědrostí zachránil tři dcery zchudlého muže před nectným životem, když jim v noci oknem hodil do místnosti tři měšce zlata. Tento čin mu vysloužil místo i v Dantově Božské komedii a zejména na západě se stal takřka světcovým emblémem, vstoupil do jeho ikonografie.

Křesťanský západ se zmocnil relikvií sv. Mikuláše způsobem, který dnes příliš sympatií nebudí. Námořníci z Bari, v doprovodu dvou kněží Lupa a Grimoalda, jednoduše přepadli chrám skrývající uctívané ostatky, a když zklamaly pokusy o uplacení mnichů, kteří o ně pečovali, odnesli si vzácnou kořist násilím. Psalo se právě 9. května 1087, když dorazili k italským břehům. V Římském martyrologium se objevuje toto datum jako druhý svátek světce, vedle jeho dies natalis, 6. prosince, dodnes připomínaného folklórními tradicemi po celém křesťanském světě.

Vraťme se ale k našemu kostelu. Trojlodní bazilikální rozvrh s příčnou lodí, která nevystupuje z obrysu stavby, pastoforia po stranách presbytáře, to vše odkazuje k řecko-syrské architektuře, importované do Říma v VII. století. Jeden ze zachovaných nápisů připomíná vysvěcení kostela v roce 1128 a vztahuje se patrně k obnově kostela v 1. čtvrtině 12. století. Z té doby se zachovaly také fresky se starozákonními proroky a s Křtem Krista, přenesené z krypty do vatikánských muzeí. O dalších úpravách svědčí gotický portál po pravé straně kostela, objednaný titulárním kardinálem Giovanni Gaetanem Orsinim, budoucím papežem Mikulášem III. (1277 ? 22.8.1280).

Na konci 16. století se vystřídali co by tituláři kostela dva další významní kardinálové: Federico Borromeo, bratranec Karla Boromejského, a Pietro Aldobrandini, synovec papeže Klementa VIII. Mezi důležité akcenty potridentské reformy, kterou se oba kardinálové snažili uvádět do života, patřilo šíření kultu světců, zvláště raněkřesťanských mučedníků. Na jejich radikálním svědectví, v němž se připojili ke Kristově oběti totiž vyrostla a trvá římská církev. Proto byla v té době otevřena krypta kostela a pod hlavní oltář byly přeneseny relikvie mučeníků Marka a Marcelliana, Simplicia, Faustina a Viatrice (či Beatrice). Marek a Marcelián byli podle tradice křesťanští bratři, vysvěcení na jáhny ve vězení papežem Caiem (283 ? 296). Před mučednickou smrtí vykonali mnoho zázraků. Po krutém mučení byli probodeni kopím a pohřbeni při Via Appia. (podle Passio Sebastiani). Také ve zprávách o Simpliciovi a Faustinovi jsme odkázáni na Passio, které historici nepokládají za spolehlivé. Tradice říká, že byli popraveni za Diokleciána a vhozeni do Tibery. Jejich sestra, Viatrice, našla mučednickou smrt přesně rok po svých bratřích ? křesťanské společenství si jejich památku připomínalo 29. července.

Po přenesení relikvií za kardinála Borromea, se kardinál Aldobrandini zasadil o zvelebení celého chrámu. Novou fasádu vybudoval rodinný architekt, Giacomo della Porta (dokončena byla roku 1599) a k výzdobě kostela byli přizváni věhlasní malíři té doby ? Orazio Gentileschi, Marco Tullio Montagna a Giovanni Baglione. Právě Baglione provedl v příčné lodi dodnes zachovaný cyklus fresek s předobrazy eucharistie: mana na poušti, oběť Melchisedechova, Anděl přinášející chléb Eliášovi a další scény.

Vzhled kostela ovšem pozměnily zejména zásahy provedené po polovině 19. století, pod vedením architekta Gaspara Serviho. Z té doby pocházejí velké freskové obrazy v hlavní lodi kostela s příběhy ze života sv. Mikuláše, stejně jako z ikonografického hlediska komplikovaná freska v konše apsidy kostela, oslavující pontifikát Pia IX. Scéna pod ní představuje apokryfní příběh o sv. Mikulášovi na nicejském koncilu, kde měl odsoudit Ariovy bludy.

Na žádost Pia IX. Povolilo v roce 1850 italské Ministerstvo obchodu kapitule od Sv. Mikuláše objednat kopie dvou slavných pláten z římských kostelů ? Guercinovy Nejsvětější Trojice a Nanebevzetí P. Marie od Annnibale Carracciho.

Až do roku 1934 byl v levém transeptu umístěn relikviář s plátnem potřísněným Kristovou krví, věnovaný do chrámu Giuliem Savellim v roce 1708 a uctívaný Konfraternitou nejsvětější krve, založenou sv. Gasparem del Bufalo (1808).

O proměnách časů svědčí také zasvěcení kupolové kaple při levé boční lodi kostela. Původně středověká kaple byla přestavena na konci 17. století a dnešní vzhled dostala za Pia IX. Na oltáři v rámu se zlacenými paprsky je umístěn obraz P. Marie Guadalupské, uctívaný jezuitskými misionáři v Mexiku. V roce 1773, tedy právě když byl zrušen jezuitský řád, byla přivezena do Říma a umístěna v kostelíku P. Marie in Vincis. Ten byl ovšem zbořen při regulaci uliční sítě v roce 1929. A tak se stalo, že se patronka Latinské Ameriky setkala na římské půdě s biskupem Divotvůrcem, jehož ostatky byly ukradeny v Asii, aby posilovaly víru Evropanů.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.