17.9.2008 

Generální audience v Aule Pavla VI. - Syntéza apoštolské cesty do Francie

Drazí bratři a sestry!
Dnešní setkání je vítanou příležitostí, abych se ještě jednou vrátil k jednotlivým momentům pastorační návštěvy, kterou jsem v minulých dnech uskutečnil ve Francii. Jak známo, návštěva vyvrcholila poutí do Lurd u příležitosti 150. výročí zjevení P. Marie sv. Bernardetě. Vzdávám vroucí díky Pánu, jehož prozřetelnost mi dopřála tuto možnost, a znovu vyjadřuji vřelé uznání arcibiskupovi Paříže, biskupovi Tarbes a Lurd, jejich spolupracovníkům a všem , kdo různými způsoby spolupracovali na zdárném průběhu mé pouti. Srdečně děkuji také prezidentu republiky a dalším státním představitelům, kteří mě přijali velice vlídně.

Návštěva začala v Paříži, kde jsem se symbolicky setkal s celým francouzským národem a vzdal jsem tak hold milovanému národu, v němž církev již od 2. století sehrála zásadní civilizátorskou roli. Zajímavé je, že právě v tomto kontextu dozrál požadavek zdravého oddělení politické a náboženské sféry, podle slavného Ježíšova výroku: "Dávejte co je Císařovo Císaři a co je Božího Bohu" (Mk 12,17). Zatímco na římských mincích byla otisknuta podoba Císaře a proto patřily jemu, v lidském srdci je otisk Stvořitele, Jediného Pána našeho života. Autentická laickost totiž neznamená opomíjet duchovní dimensi, ale uznává, že právě ona je, vzato do důsledku, garantem naší svobody a autonomie pozemských skutečností, na základě vnuknutí stvořitelské Moudrosti, které lidské vědomí dokáže přijímat a uvádět do života.

Do této perspektivy patří rozsáhlá úvaha na téma: "Počátky západní teologie a kořeny evropské kultury," které jsem rozvíjel při setkání se světem kultury, na místě zvoleném pro jeho symbolickou hodnotu. Jde o Collège des Bernardins, budovu z 12. století postavenou pro cisterciáky, kde mladí absolvovali svá studia, a kterou chtěl zesnulý kard. Jean-Marie Lustiger zhodnotit jako centrum kulturního dialogu. Právě tato monastická teologie stojí na počátku naší západní kultury. Východiskem mé přednášky byla úvaha o mnišství, jehož úkolem je hledání Boha, Quarere Deum. V době hluboké krize antické civilizace mniši, vedeni světlem víry, zvolili cestu, po níž se budou ubírat - cestu naslouchání Božímu Slovu. Právě oni proto velice pěstovali kulturu Svatých Písem a kláštery se staly školami moudrosti a školami dominici servitii, "Služby Pánu", jak je nazýval sv. Benedikt. Hledání Boha tak, z povahy věci, vedlo mnichy ke kultuře slova. Quaerere Deum, hledat Boha! Hledali ho ve stopách jeho Slova a museli tedy toto Slovo poznávat do stále větší hloubky. Bylo nutné pronikat do tajemství jazyka, pochopit ho v jeho struktuře. V hledání Boha, který se nám zjevil ve Svatých Písmech, se tak stávaly důležité profánní vědy, směřující k pronikání do tajemství jazyků. V důsledku toho se v klášterech rozvíjela erudice, která dovolila formování kultury. Právě proto, quaerere Deum - hledání Boha, bytí na cestě k Bohu, zůstává dnes stejně jako včera vůdčí linií a základem každé pravé kultury.

Hledání Boha má umělecký výraz také v architektuře a není pochyb o tom, že pařížská katedrála Notre-Dame je jejím příkladem univerzální hodnoty. Uvnitř tohoto velkolepého chrámu, kde mi bylo radostí předsedat slavení nešpor ze svátku bl. Panny Marie, jsem povzbuzoval kněze, jáhny, řeholníky, řeholnice a seminaristy, kteří se sjeli z celé Francie, aby kladli na první místo usebrané naslouchání Božímu Slovu, hledíce na P. Marii jako na svrchovaný vzor.
Na prostranství před Notre-Dame jsem pak pozdravil mladé, kteří přišli v hojném počtu a s entusiasmem. Protože se připravovali se na dlouhé modlitební bdění, odkázal jsem je ke dvěma pokladům křesťanské víry: k Duchu svatému a Kříži. Duch otvírá lidský rozum horizontům, které jej překračují, a dává mu pochopit krásu a pravdu Boží lásky, která se zjevila právě v Kříži. Je to láska, od níž nás nikdy nic nemůže oddělit a kterou zakoušíme, když po vzoru Kristově dáváme svůj život.
Pak přišlo na řadu krátké zastavení v Institut de France, v sídle pěti národních Akademií. Vzhledem k tomu, že sám jsem členem jedné z nich, setkal se jsem s velkou radostí se svými kolegy.
Má návštěva pak vyvrcholila Eucharistickou slavností na pláni před Invalidovnou. S odvoláním na slova apoštola Pavla Korinťanům jsem vyzval věřící z Paříže i celé Francie, aby hledali živého Boha, který nám ukázal svou pravou tvář v Ježíši, přítomném v Eucharistii, a vede nás k lásce k našim bratřím, tak jako On miloval nás.

Pak jsem se odebral do Lurd, kde jsem se ihned mohl připojit k tisícům věřících na ?Jubilejní cestě,? která prochází místy, kde žila sv. Bernardeta: farní kostel s křtitelnicí, kde byla pokřtěna; ?Cachot?, kde jako děvče žila ve velké chudobě; Massabielská jeskyně, kde se jí P. Maria nejméně osmnáckrát ukázala. Večer jsem se zúčastnil tradičního světelného procesí, překrásného projevu víry v Boha a úcty k Matce jeho a naší. Lurdy jsou vskutku místem světla, modlitby, naděje a obrácení, založeném na skále Boží lásky, jejímž vrcholným zjevením je slavný Kristův Kříž.

Šťastnou shodou okolností liturgie minulou neděli připomínala Povýšení svatého Kříže, znamení naděje par excellence, protože je svědectvím nejvyšší lásky. V Lurdech se poutníci učí po vzoru Marie, první a dokonalé Kristovy učednice, uchopit kříže svého života právě ve světle slavného Kristova Kříže. Když se Maria zjevila Bernardetě v Massabiellské jeskyni, první gesto, které učinila, bylo právě znamení Kříže, v tichosti, beze slov. A Bernardeta ji napodobila a také ona udělala, třesoucí se rukou, znamení Kříže. P. Maria tak sdala první úvod k podstatě křesťanství: znamení Kříže je sumou naší víry a činíme-li ho s pozorným srdcem, vstupujeme do hloubky tajemství naší spásy. V tomto Mariině gestu je celé poselství Lurd! Bůh nás tak miloval, že dal sebe sama za nás: to je poselství Kříže, ?tajemství smrti a slávy.? Kříž nám připomíná, že neexistuje prává láska bez utrpení, že dar života není bez bolesti. Mnozí se tuto pravdu dozvídají v Lurdech, které jsou školou víry a naděje, protože jsou také školou lásky a služby bratřím. V tomto kontextu víry a modlitby probíhalo také důležité setkání s francouzským episkopátem. Byl to okamžik intenzivního duchovního společenství, v němž jsme společně svěřili P. Marii svá očekávání a pastorační starosti.
Další etapou pak bylo eucharistické procesí s tisíci věřících, mezi nimiž jako vždy bylo mnoho nemocných. Před Nejsvětější Svátostí naše duchovní společenství s Marii zesílilo a prohloubilo se ještě více, protože Ona nám dává oči a srdce schopné kontemplovat svého Božského Syna ve svaté eucharistii. Dojemné bylo ticho těch tisíců lidí před Pánem. Ticho, které nebylo prázdné, ale plné modlitby a vědomí přítomnosti Pána, který nás tak miloval, že pro nás vystoupil na kříž.
A konečně pondělí 15. září, liturgická památka P. Marie Bolestné, bylo věnováno zejména nemocným. Po krátké návštěvě ve špitální kapli, kde Bernardeta dostala první svaté přijímání, jsem na prostranství před Růžencovou bazilikou předsedal slavností mše svaté, během níž jsem uděloval svátost pomazání nemocných. Spolu s nemocnými a těmi, kdo je ošetřují, jsem se zamýšlel nad slzami, které Maria prolila pod Křížem, a nad jejím úsměvem, který rozsvěcí velikonoční ráno.

Drazí bratři a sestry, děkujme společně Pánu, za tuto apoštolskou cestu, obdařenou tolika duchovními dary. Vzdávejme mu chválu zvláště za to, že se Maria zjevila sv. Bernardetě a otevřela tak na světě privilegovaný prostor setkání s Boží láskou, která uzdravuje a zachraňuje. Svatá Panna v Lurdech všechny vybízí, aby považovali zemi za místo pouti do trvalé vlasti, kterou je Nebe. Ve skutečnosti jsme všichni poutníky, potřebujeme Matku, která nás vede. A v Lurdech nás její úsměv zve, abychom kráčeli kupředu s velkou důvěrou a s vědomím, že Bůh je dobrý, Bůh je láska.

Překlad Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.