Rádio Vaticana

Manželství

20.9.2008

Proč je vlastně nepřijatelný dvojí obřad?

Ministerstvo spravedlnosti České republiky již delší dobu připravuje návrh nového Občanského zákoníku, který má nahradit i stávající Zákon o rodině. Původně zveřejněná verze tohoto návrhu obsahovala zásadní změnu současného stavu ve věci uznávání církevních sňatků státem, přičemž jednou z alternativ bylo i úplné zrušení občanské platnosti církevních sňatků. Praktickým důsledkem takové úpravy by byla nutnost snoubenců podstupovat kromě církevního obřadu ještě obřad civilní, podobně jako tomu bylo v době komunistické totality.

Proti tomuto návrhu Občanského zákoníku se však zvedla vlna kritiky (a to i z dalších zásadních důvodů). Kromě pochopitelného nesouhlasu katolických biskupů vyjádřila veřejný protest i poslankyně Evropského parlamentu Zuzana Roithová; k dnešnímu dni se k němu připojilo již téměř 28 000 občanů.

Je však překvapivé, že z nominálně katolického tábora zaznívají i hlasy, které s touto kritikou nesouhlasí a hájí oddělení církevního a občanského sňatku. Konkrétně mám na mysli článek Jiřího G. Kohla Manželství je smlouva a uzavírá se na matričním úřadě, publikovaný na internetovém portále ChristNet.

Kohl se prohlašuje za ?uvědomělého katolíka a katolického teologa?, a jak říká, je ?pro takový státní předpis, který jasně ukazuje rozdíl mezi úředním úkonem prohlášení manželství před státním úředníkem a mezi církevním obřadem s Božím požehnáním ? a v katolickém smyslu s udělením svátosti manželství.? Proto vzniká obecnější otázka: Je tento Kohlem zastávaný postoj skutečně legitimní diskusní alternativou v rámci katolické teologie manželství, anebo jej konsistentní ?uvědomělý katolík? musí odmítnout? Existují nějaké principiální důvody pro spontánní odpor katolíků proti zrušení civilní platnosti církevního sňatku, a které to jsou?

Myslím, že je třeba jasně říci, že Kohlův postoj je skutečně ve vážném rozporu s katolickým pojetím manželství, a že principiální důvody jeho nepřijatelnosti pro katolíka existují.
V katolickém pojetí totiž svátost manželství není pouze jakousi soukromou, ?duchovní? záležitostí snoubenců, nýbrž má veřejný, společenský a občanský rozměr ? manželé vstupují do nového stavu (ordo) ve společenství církve (KKC 1631), katolické manželství je smlouvou, která má ze své povahy společenské a občanské důsledky ? proto se manželství uzavírá veřejně a jeho tajné uzavření je povoleno pouze ze závažného a naléhavého důvodu (CIC 1130). Podle přirozeného práva je tudíž stát povinen uznat novou skutečnost, která uzavřením manželství vzniká. Autorita státu ve věcech civilních tím není nijak umenšena: stát je samozřejmě oprávněn uplatňovat svoji legitimní moc pokud jde o ryze světské účinky manželství (CIC 1059), tj. může například stanovovat formální podmínky, které je třeba při uzavírání manželství dodržet. Stát tedy může v rámci své světské pravomoci způsob uzavírání manželství regulovat, tato regulace však nesmí být namířena proti podstatě manželství. Rozhodně tedy stát nemá právo skutečnost, že církevním obřadem se uzavírá reálné manželství s reálnými světskými účinky, zcela ignorovat.

Tato povinnost státu uznávat platnost katolického manželství ovšem vyplývá i z pozitivního práva. Katolická církev totiž není pouhým spolkem, vznikajícím a trvajícím podle vnitřního práva nějakého státu, nýbrž je svébytným subjektem mezinárodního práva ? a to dokonce nejstarším existujícím! (Toto právní postavení katolické církve dosvědčuje například skutečnost, že papežští nunciové mají diplomatický status velvyslanců). Kanonické právo katolické církve je tudíž postaveno na roveň pozitivnímu právu kteréhokoliv státu, a právní skutečnosti, které vzniknou podle práva katolické církve, proto nepodléhají souhlasu jakékoliv státní autority.

Proč je jakékoliv zdvojování obřadu uzavírání manželské smlouvy v rozporu s podstatou manželství? Důležitou vlastností katolického manželství je jeho jednota a jedinečnost: manželství vzniká jednorázově a je za života manželů nerozlučitelné. Tuto jednotu a jedinečnost vyjadřuje i způsob slavení svátosti manželství, jehož jádrem je neodvolatelné odevzdání se manželů sobě navzájem. Tímto jedinečným a neopakovatelným úkonem vzniká manželské pouto, skutečnost, která má jak duchovní, tak světský rozměr ? a tyto rozměry jsou od sebe navzájem neoddělitelné. Proto by bylo zcela proti povaze katolicky pojatého manželství, proti jeho bytostné jednotě a jedinečnosti, požadovat po snoubencích, aby pro ?civilní? účely svůj manželský slib opakovali, nebo dávali ještě jiný slib. Manželský slib daný a přijatý při církevním obřadu je daný a přijatý jednou provždy a týká se manželů v celém rozsahu jejich duchovního, tělesného, sociálního a občanského bytí; jakékoliv předjímání, opakování či doplňování znamená implicitní devalvaci svátostného slibu.

V katolickém pojetí tudíž nemůže legitimně existovat rozdíl mezi svátostným manželstvím a civilní manželskou smlouvou, jak navrhuje Kohl. Povaha katolického svátostného manželství jednoduše vylučuje takovéto oddělování civilního a duchovního aspektu manželské smlouvy, a pokud je v některých státech tento stav de facto státní autoritou vynucen, jedná se o zneužití státní moci. Protest katolíků proti navrhované změně zákonné úpravy je tedy skutečně věcí principiální.

Lukáš Novák