Očekávání

10.10.2008 

Homilie k 28. neděli v mezidobí

Před léty jsem cestoval s výpravou biblického římského ústavu Orientem po stopách biblických dějin. Došli jsme až do místa původu praotce Abraháma v chaldejském Ur. Cestování pouštěmi ovšem vzmáhá. Proto jsme byli šťastní, když jsme našli v Mezopotámii dobrý hotel v Deir el Zor, abychom se zase jednou pořádně umyli a vyspali. Ale s tím spaním to nevyšlo. Slyšíme o půlnoci hrozný řev. Běžíme k oknům. Ulice plná lidí, klaxony aut se přehlučují. Stala se nějaká pohroma? ptáme se vrátného hotelu. Ten se nám směje: ?Jakápak pohroma. Je to svatba, ženich si jede pro nevěstu.? Je to tedy ještě dnes tak, jak to čteme v evangeliu u sv. Matouše (Mt 25, 1-13). Dnes už ho ovšem panny nečekají s lampičkami, ulice jsou osvícené. Ale za časů Ježíšových takové překvapení o půl noci muselo způsobit zmatek, nebyli-li svatebčané připraveni. Evangelium toho používá jako obrazu pro očekávání v křesťanském životě.

Život je stálé očekávání. Dítě se probouzí ráno s podvědomou otázkou: Copak mně dnes čeká pěkného? Dospělý čeká dobré nebo zlé. Nic nečekají jenom senilní starci, bojí se každé změny, i kdyby to bylo jenom přesunutí stoličky, na které sedává. Je to známka, že život už odumírá. Co tedy živý člověk denně čeká?

Na prvním místě očekáváme něco hmotného: dobrý oběd, možnost vydělat si peníze, dokončit započatou práci, vyhnout se nebezpečí. Skauti mají heslo: ?Buď připraven!? Má to široký význam. Přeneseno do duchovního života to znamená být nachystán k dobrému, které se naskytne. Sv. Tomáš Akvinský definuje zbožnost jako sklon vůle ke všemu dobrému. Kdo není disponován, ztrácí mnoho času.

Očekávání je však i v oblasti myšlení, i to má totiž dynamický vývoj. Někdy porovnávají dva velké antické filozofy, Platóna a jeho žáka Aristotela. Aristoteles miluje spořádanou logiku, kde jedno plyne z druhého zákonitě. Platón byl naopak duše básnická. Znal ze zkušenosti, že nejkrásnější myšlenky nás napadnou nečekaně. Jsou to inspirace, které nás samy překvapí. Duchovní autoři mluví o podobném zjevu, o inspiracích při modlitbě, které jsou od Ducha svatého. Odpovídá to biblickému pojmu Božího povolání. Dočteme se o tom často ve Starém zákoně, hlavně při příležitosti povolání prorockých. V Novém zákoně o této zkušenosti mluví zvláště světci. Dosvědčují, že jim Pán Bůh posílá denně dobrá vnuknutí, protože ví, že je uskuteční. Dalo by se to osvětlit banálním příkladem. Jednou za mnou přišel jistý člověk a začal tímto úvodem: ?Vím, že máte mnoho práce, víc než ostatní. Proto jsem se odvážil k vám přijít a vás o něco požádat. Jiní nemají tolik práce, protože odmítnou, když jsou požádání. Má-li někdo hodně práce, je to známka, že mne neodmítne.? Je to sice přirovnání příliš lidské, ale sv. Ignác z Loyoly mluví podobně i o vnuknutích Božích, která předpokládají ochotu těch, kdo je dostávají.

Při výkladu evangelního podobenství však kazatelé nejčastěji mluví o tom , jak máme být připraveni pro hodinku smrti. Dá se vylíčit mnoha příklady, jak někoho stihla smrt nenadále právě tam, kde se toho nejméně nadál. Ostatně dnes není potřeba chodit pro příklady daleko. Kdo sedá do auta, ví, co ho může potkat. Vždyť v Americe kdosi spočítal, že se na silnicích za rok vybije víc Američanů za rok, než tomu bylo za rok světové vojny. Ale je zajímavé, že v době války byli lidé daleko víc ustrašeni myšlenkou na smrt, než ti, co pádí nedovolenou rychlostí po dálnici. Berou to dnes lidé víc stoicky. Stoikové totiž říkali: ?Nemysli na smrt! Když tu jsi tu, není tu smrt, až tu bude smrt, nebudeš tu ty. Nemáte tedy spolu nic společného.? Křesťané naopak mají často myslet na smrt, ne protože je to konec života, ale právě naopak, protože je to začátek opravdového života věčného. Smrt Panny Marie je vzetí do nebe a korunování věčnou slávou.

Přechod do věčného života ovšem požaduje od nás, abychom byli připraveni. O svatém Antonínu poustevníku čteme, že mu Bůh zjevil den smrti. Považovalo se to za známku vyvolení. Kdo ví, kdy se má objevit před tváří věčného soudce, může dát své svědomí do pořádku, očistit se. Ale nestane se to bez dobrého úmyslu. Byl kdysi jeden laciný ale vtipný italský film s titulem Poslední soud. Obsah byl následující. Rozšířila se v Neapoli zpráva, že bude velmi brzo konec světa. Jak na to reagovali dobří napoletánci? Většinou tak, že každý hleděl ještě rychle využít toho, co se mu jevilo jako ztracené. Zrychlovali tedy životní tempo, nedělali pokání. Jenom jeden zloděj kapsář, který právě vytáhl peníze z kapsy druhého, je tam zas nenápadně vrátil. Ale jeho pokání netrvalo dlouho. Sotva zaslechl, že je zpráva o konci světa falešná, zase je znovu z cizí kapsy vylovil.

Ti, kdo berou myšlenku na smrt vážně, pociťují posvátný strach, který je vede k nápravě života. To je jistě chvályhodné, ale je to přesto jednostranné. S koncem pozemského života končí čas. Ale život není jenom čas. Život se skládá z mnoha setkání s jinými osobami. Na první pohled se zdá, že se ta setkání smrtí přervou. Pěkně to vyjadřuje Sládkova básnička nad hrobem ženy. ?Za moře jsi neodešla, nejsi ani za horami, jen ta hrstka polní trávy, roste, roste mezi námi. Přes to moře ptáče letí, přes ty hory vítr táhne, ale zde tou hrstkou trávy ruka ruky nedosáhne.? Takový je zážitek smrti z hlediska lidské zkušenosti. Ale hledisko víry je jiné: i po smrti ruka ruky dosáhne ve věčném životě, v univerzálním setkání se všemi, co se spasili a především v setkání v samým Spasitelem. Kdo by se na ten okamžik nechtěl připravit, aby jej zažil v plné radosti jako nejšťastnější den svého života?

Tomáš Špidlík

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.