Rádio Vaticana

Pavlova teologie Kříže

29.10.2008

Katecheze Benedikta XVI. při generální audienci na Náměstí sv. Petra

Drazí bratři a sestry,

osobní zkušenost sv. Pavla ukazuje jeden nesporný fakt: zatímco na počátku byl pronásledovatelem a postupoval násilně proti křesťanům, v okamžiku svého obrácení na cestě do Damašku přešel na stranu ukřižovaného Krista, který se stal smyslem jeho života a důvodem jeho kázání. Jeho život byl zcela nasazen pro duše (srov. 2 Kor 12,15), rozhodně nebyl poklidný ani uchráněný úkladů a nesnází. Při setkání s Ježíšem se mu jasně ukázal centrální význam Kříže. Pochopil, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých za všechny a za něho samého. Obě dvě věci jsou důležité: univerzálost - Ježíš zemřel skutečně za všechny, i subjektivita - Zemřel také za mne. V Kříži se tedy projevila dobrovolná a milosrdná láska Boží. Pavel zakusil tuto lásku předně sám na sobě (srov. Gal 2,20) a z hříšníka se stal věřícím, z pronásledovatele apoštolem. Den za dnem zakoušel ve svém novém životě, že spása je "milost", že všechno má původ v Kristově smrti, a ne v jeho vlastních zásluhách, které ani neměl. "Evangelium milosti" se tak pro něj stalo jediným způsobem, jak rozumět Kříži, kritériem nejen jeho nové existence, ale také odpovědí pro ty, s nimiž vstupoval do debaty. Mezi ně patřili zejména Židé, kteří vkládali naději do skutků a doufali, že v nich dojdou spásy. Dále Řekové, kteří stavěli proti Kříži svou lidskou moudrost. A konečně skupiny heretiků, kteří si vytvořili vlastní představu křesťanství, tak aby vyhovovala jejich způsobu života.

Kříž má pro sv. Pavla základní primát v dějinách lidstva, je ohniskem jeho teologie, protože slovo Kříž znamená spása jako milost pro každé stvoření. Téma Kristova kříže se stává zásadním a prvořadým prvkem Apoštolova kázání, jak to nejzřetelněji vidíme v případě korintské obce. Pavel předstupuje před obec povážlivě poznamenanou rozbroji a skandály, kde společenství ohrožovaly konkurenční skupiny a vnitřní rozmíšky štěpící jednotu Kristova těla, a nesnaží se zapsobit vytříbenými slovy nebo moudrostí, ale hlásá Krista, Krista Ukřižovaného. Jeho silou není přesvědčivá řeč, nýbrž paradoxně slabost a dychtivost toho, kdo spoléhá pouze a "sílu Boží" (srov. 1 Kor 2,1-4). Kříž, se vším tím, co představuje, a tedy včetně teologického poselství, které obsahuje, je pohoršení a bláznovství. Apoštol to tvrdí s pozoruhodnou silou, takže stojí za to vyslechnout jeho vlastní slova: ?Ti ovšem, kteří jdou k záhubě, považují nauku o kříži za hloupost. My však, kteří budeme zachráněni, víme, že tím Bůh projevil svou moc ?Bůh uznal za dobré, že ty, kdo věří, zachrání ?pošetilým kázáním. Židé si totiž přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží, pohané to pokládají za hloupost? (1 Kor 1,18-23).
První křesťanské komunity, ke kterým se Pavel obrací, dobře věděly, že Ježíš je vzkříšený a žije. Apoštol chce připomínat nejen Korinťanům či Galaťanům, ale nám všem, že Zmrtvýchstalý je stále tím, který byl ukřižován. ?Pohoršení? a ?bláznovstí? Kříže spočívá právě v tom, že tam, kde vše vypadalo pouze na selhání, bolest, porážku, právě tam je bezmezná síla Boží Lásky, protože Kříž je výrazem lásky a láska je skutečnou mocí, jež se ukazuje právě v této zdánlivé slabosti. Pro Židy je Kříž skandalon, tedy léčka nebo kámen úrazu, zdá se, že brání víře zbožného Izraelity, který se marně pokouší najít něco podobného ve Svatých Písmech. Pavel, zdá se, s nemalou odvahou říká, že ve hře je něco nesmírně důležitého: pro Židy je Kríž v rozporu se samotným bytím Boha, který se projevoval zázračnými znameními. Přijmout Kristův kříž tedy znamená projít hlubokou konverzí ve způsobu, jakým se vztahují k Bohu. Jestliže pro Židy je důvodem odmítnutí Kříže Zjevení, totž věrnost Bohu Otců, pro Řeky, a tedy pro pohany, je kritériem směřujícím proti Kříži rozum. Pro ně je totiž Kríž moría, bláznovství, doslova nevědomost, pokrm bez chuti ? a tedy spíš než omylem, je urážkou zdravého rozumu.

Pavel učinil vícekrát hořkou zkušenost s odmítnutím křesťanské zvěsti, považované za pošetilost, za nerelevantní, nevhodné ani k tomu, aby se o ní uvažovalo v oblasti racionální logiky. Pro toho, kdo jako Řekové spatřoval dokonalost v duchu, v čistém myšlení, bylo nepřijatelné, aby se Bůh stal člověkem, ponořil se do všech omezení prostoru a času. A už vůbec nepředstavitelné bylo uvěřit, že by Bůh mohl skončit na Kříži! Vidíme tedy, že tato řecká logika je také běžnou logikou naší doby. Jak by mohl koncept apátheia, netečnosti, jakožto absence vášní v Bohu, pojmout Boha, který se stal člověkem a byl poražen, Boha, který ještě ke všemu posléze znovu přijímá tělo jako Zmrtvýchvstalý. ?Poslechneme si tě o tom až někdy jindy? ? řekli Pavlovi pohrdlivě Atéňané, když slyšeli mluvit o vzkříšení z mrtvých. Dokonalostí pro ně bylo osvobodit se od těla, chápaného jako vězení. Jak potom nepovažovat za pomatenost znovu na sebe brát tělo? Zdálo se, že v antické kultuře není místo pro vtěleného Boha. Celá událost ?Ježíše z Nazareta? se musela jevit jako naprostá hloupost a Kříž se v tom musel jevit jistě emblematickým.

Proč ale sv. Pavel právě toto, slovo Kříž, učinil základním bodem svého kázání? Odpověď není obtížná: Kříž zjevuje ?moc Boží? (srov 1 Bor 1,24), která je jiná než moc lidská ? zjevuje totiž jeho lásku: ?Neboť ?pošetilá? Boží věc je moudřejší než lidé a ?slabá? Boží věc je silnější než lidé? (tamtéž v. 25). Přes vzdálenost staletí, která nás dělí od Pavla, vidíme, že v dějinách vítězil Kříž, nikoliv moudrost, která stojí proti Němu. Ukřižovaný je moudrost, protože zjevuje, kým skutečně Bůh je, totiž mocí lásky, která jde až na Kríž, aby zachránila člověka. Bůh využívá způsobů a nástrojů, které se na první pohled jeví jako pouhá slabost. Ukřižovaný na jedné starně odhaluje lidskou slabost a na druhé skutečnou Boží moc, totiž zdarma darovanou lásku, právě tato naprostá nezištnost lásky je pravou moudrostí. Sv. Pavel to zakusil na vlastní kůži a dosvědčuje to v nejrůznějších pasážích své duchovní cesty, které se staly přesně formulovanými orientačními body pro každého Ježíšova učedníka: ?Ale on mi řekl: Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti? (2 Kor 12,9); nebo jinde: ?Ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou ?něco? (1 Kor 1,28). Apoštol se ztotožňuje s Kristem do té míry, že i uprostřed mnoha zkoušek žije ve víře v Syna Božího, který ho miloval a dal sám sebe za jeho hříchy a za hříchy všech (srov. Gal 1,4; 2,20). Tento Apoštolův autobiografický údaj se stává paradigmatický pro nás všechny.

Podivuhodnou syntézu teologie Kříže předkládá sv. Pavel v 2 listu Korinťanům (5,14-21), kde je všechno zarámováno dvěma základními výroky: na jedné straně Kristus, s nímž Bůh v náš prospěch jednal jako s hříšníkem (v.21), zemřel za všechny (v.14); na druhé straně, nás Bůh smířil se sebou, nepřičítaje nám naše viny (vv. 18-20). Díky tomuto ?tajemství smíření? je každé otroctví již vykoupeno (srov. 1 Kor 6,20; 7,23). Odtud je zřejmé, jak je to všechno relevantní pro náš život. Také my musíme vstoupit do tohoto ?tajemství smíření?, které vždy předpokládá zřeknutí se vlastní nadřazenosti a volbu bláznovství lásky. Sv. Pavel se zřekl vlastního života a naprosto se nasadil pro tajemství smíření, pro Kříž, který je spásou nás všech. A my máme dokázat totéž. Svou sílu můžeme najít právě v pokoře lásky a moudrost ve slabosti zřeknutí se, abychom tak vstoupili do Boží síly. My všichni máme utvářet svůj život podle této pravé moudrosti: nežít pro sebe sama, žít ve víře v toho Boha, o němž všichni můžeme říci: ?Miloval mě a dal za mě sám sebe.?

Přeložila Johana Bronková

Česká sekce RV