Rádio Vaticana

Cecílie a Vavřinec

2.11.2008

Centurioni, kteří měli v Římě stráž při popravě sv. Cecílie, a mnoho okolostojících naříkalo nad tím, že tak půvabná dívka chce čelit smrti. Tehdy jim Cecílie řekla: ?Drazí chlapci, zemřít to neznamená ztratit své mládí, nýbrž proměnit je na lepší: je to jako dát bahno a dostat za to zlato, opustit ubohou chatrč a vstoupit do nádherného příbytku. Můj Pán dává stokrát víc než se mu dá.?

Tak líčí Zlatá legenda, napsaná janovským biskupem Iacopo da Varazze, který zemřel v roce 1298, mučednickou smrt mladé římské šlechtické dcerky ze 3. století. Tohle vyprávění se stalo klasickým dílem spirituality po celá staletí. Cecílie vidí smrt jako vstup do nového horizontu života, aby slavila setkání s tolik milovaným Bohem. Nezřítila se do nicoty, nýbrž překročila práh ?vzácného a vyzdobeného? příbytku, jak to už formuloval sv. Pavel ve druhém listu Korinťanům: ?Až bude stržen stan, v němž tady na zemi bydlíme, dá nám Bůh jiný příbytek. Ne dům udělaný lidskýma rukama, nýbrž věčný v nebi? (2 Kor 5, 1).

Avšak kromě tohoto tématu, které je také spojeno s měsícem, jenž je tradičně věnován památce věrných zemřelých, je ve slovech mladičké krasavice Cecílie jiný aspekt, který zasluhuje, abychom se nad ním zamysleli, a to radikální a absolutní důslednost s volbou života a víry, kterou udělala. Stupnice hodnot se nesmí zvažovat pouze podle bezprostřední užitečnosti, prospěchu ? co za to? a sobectví ? co z toho budu mít? - ty nás poutají k hmotným věcem. Někdy ? a to nejen ve 3. století, nýbrž i dnes - je třeba mít odvahu obětovat všechno, i osobní zájmy pro ideál a pro vyšší hodnotu. Toto ?ztratit?, jak učí evangelium ? ve skutečnosti znamená ?najít?stonásobně.

Obraz, socha nebo mozaika, na tom nezáleží. Představuje-li statného mladíka, oblečeného do dalmatiky, s palmou v jedné ruce, s evangeliem ve druhé, s roštem opřeným o jeho bok nebo ležícím na zemi, s pytlíkem peněz, pak je to bezpochyby jáhen sv. Vavřinec, nejznámější mučedník a také nejvíce uctívaný po apoštolech. Tento rok ho církev slaví zvláštním způsobem: jubilejním rokem k 1.750 výročí jeho smrti. 1. ledna jej zahájil kardinál Camillo Ruini v římské basilice sv.Vavřince za hradbami, která uchovává jeho ostatky.

Vavřinec se narodil kolem roku 230 ve Španělsku a to v aragonském městě Osca. Po studiích se odebral do Říma. Stává se arcijáhnem papeže Sixta II. a spravuje majetek církve a pomáhá chudým. V srpnu 258 císař Valerián rozpoutal pronásledování křesťanů, dává zatknout papeže a některé jáhny a mnoho věřících Sixtus II., ještě před popravou stětím pověří Vavřince, aby rozdělil chudým majetek církve. Císař naopak rozkazuje jáhnovi, aby mu jej vydal. On pak po třech dnech předstoupí před císaře obklopen zástupem chudých a nemocných a hrdě hlásí císaři Valeriánovi, že právě oni jsou pravým pokladem církve. Císař ho na místě odsoudí ke smrti.

Vyprávění o jeho mučednictví, uchované sv. Ambrožem, je plné krutých podrobností. Vavřinec je nejprve tlučen olověnými koulemi, pak položen mezi dva řeřavé pláty mědi a nakonec na rošt. Umírá 10. srpna 258, do poslední chvíle chválí Boha a přitom ho prosí za kruté katany. Je znám sv. Ambrožem zaznamenaný jeho rozhovor s katem: ?Z této strany už jsem opečen, otoč mě na druhou a pak si mě sněz?! Jeho úcta se rychle rozšířila po celé římské říši, ani ne po půl století dal postavit císař Konstantin na místě jeho mučednické smrti basiliku, v níž je jeho hrob uzavřen stříbrnými rošty. V letech 579 ? 590 ji papež Pelagius II. dal zvětšit a v následujících stoletím byla stále více zdobena až v letech 1216-1227 papež Honorius II. dává zbudovat novou basiliku. Tam v bývalém nartexu starokřesťanské basiliky (podloubí vyhrazeném pro katechumeny) si přál být pochován Pius IX. Poslední restaurování se provádělo v letech 1946-1949, jež si vynutilo bombardování basiliky 19. 7. 1943. Památná zůstane v paměti Římanů návštěva Pia XII. na troskách basiliky mezi obyvatelstvem zničené čtvrti.

Řím uctívá tohoto mučedníka jako třetího patrona, po sv. Petrovi a Pavlovi. Ne náhodou mu kromě basiliky ?fuori le Mura? zasvětila kostel ?in Miranda? kde byl Vavřinec odsouzen ke smrti, ?in Panisperna?, kde byl mučen a pak ?Sv Vařinec in Lucina? a ?in Damaso? . V kostele ?San Lorenzo in Palatino? byla dlouho uchovávána hlava mučedníka, kterou pak Sixtus V. (1585-1590) dal přenést na Laterán, do Sixtínské kaple, do kaple na Kvirinálu a nakonec do Vatikánu.

?Odejdi odtud, protože Herodes tě chce zabít?, radili farizeové Ježíšovi. ?Jeruzaléme, Jeruzaléme, Zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni? - Tato Ježíšova slova z dnešního evangelia mi v ozvěně komentovala zprávu, že byli v Moskvě zavražděni dva jezuité. Byl to 42 letý profesor teologie P. Victor Betancourt, equadorský misionář v Rusku a 47 letý P. Otto Messmer superior ruského regionu Tovaryšstva Ježíšova. První byl utlučen k smrti 25. října, druhý po svém návratu z Německa 27. října tímtéž způsobem. K této dvojí vraždě došlo v bytu jezuitské komunity na ulici Petrovka nedaleko Kremlu. Právě došlou zprávu nám sdělil hlavní celebrant rekviem při pohřbu našeho 98 letého bratra Angela Masiera. Po celou mši svatou se mi opakovaně vynořovalo v mysli: ?Moskvo, Moskvo, Zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni! ? Byla to také odpověď všem skeptikům a politicky korektním současníkům, kteří odsouvají Vavřincův příklad hrdinské víry do minulosti s nadřazenou poznámkou: ?Ale to bylo kdysi v prvních stoletích po Kristu. Dnes už je jiná doba. Takového něco by bylo čirým bláznovstvím?.

Jak je vidět a jak to hluboce zakoušíme při mučednické smrti svých spolubratří toto čiré bláznovství pro Krista je více než kdy jindy živé. Způsoby mučení se sice od dob sv. Vavřince změnily, ale prolitá krev dnešních mučedníků je stále semenem nových křesťanů a jejich svědectví pro Krista neumlčí ani vytěsňování z vědomí lidí, o které se svorně snaží hromadné sdělovací prostředky. Jen pro malověrné zůstává hlodavá záhada, proč Pán odvolává ze své vinice, ze současného světa ? misionáře čtyřicátníky. a ponechává na ní již věkem pokročilé. Písmo svaté odpovídá: ?Deus providebit. Pán se postará?.

Josef Koláček