Rádio Vaticana

Pavlovská perspektiva Kristova druhého příchodu

12.11.2008

Benedikt XVI. na gen. audienci, 12.listopadu nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
téma vzkříšení, jímž jsme se zaobírali minulý týden, otevírá novou perspektivu, totiž čekání na Pánův návrat, a proto nás přivádí k zamyšlení nad vztahem mezi přítomností, časem církve a Božího království, a budoucností (éschaton), která nadejde, až Kristus odevzdá království Otci (srov. 1 Kor 15,24). Každé křesťanské pojednání o posledních věcech, jež se nazývá eschatologie, vychází vždycky z události vzkříšení: v této události poslední věci už začaly a v jistém smyslu jsou již přítomny.

Pravděpodobně roku 52 svatý Pavel napsal první ze svých dopisů, první list Soluňanům, kde mluví o tomto Ježíšově návratu, zvaného parusie, advent, nová, definitivní, zjevná přítomnost (srov. 4,13-18). Soluňanům, kteří mají své pochybnosti a své problémy, apoštol píše: ?Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli? (4,14). A pokračuje: Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu? (4,16-17). Pavel popisuje Kristovu parusii těmi nejživějšími barvami a symboly, které však sdělují prosté a hluboké poselství: nakonec budeme stále s Pánem. Za všemi oněmi obrazy je toto podstatné poselství: naší budoucností je ?být s Pánem?. Jako věřící v našem životě už s Pánem jsme a naše budoucnost, věčný život již započal.

Ve druhém listu Soluňanům Pavel mění perspektivu. Hovoří o negativních událostech, které budou předcházet oné poslední a závěrečné události. Netřeba se klamat ? říká ? jakoby den Páně měl nastat podle nějakého chronologického počítání: ?Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy my se u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jakoby ten den Páně měl už nastat. Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat!? (2,1-3). Pokračování tohoto textu oznamuje, že před Pánovým příchodem dojde k apostasii (odpadnutí) a bude se muset objevit nějaký blíže neidentifikovaný ?skrz naskrz hříšný? člověk, ?propadlý záhubě? (2,3), jehož pak tradice pojmenuje Antikrist. Záměr tohoto listu svatého Pavla je však především praktický. Píše: ?Už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám: ?Kdo nechce pracovat, ať nejí?. A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají? (3,10-12). Jinými slovy očekávání Ježíšovy parusie nikoho nezprošťuje závazků na tomto světě, ale naopak vytváří odpovědnost pracovat v tomto světě a pro tento svět. Totéž uvidíme příští neděli v evangeliu o hřivnách, kde nám Pán říká, že svěřuje hřivny všem a jako Soudce bude žádat, abychom z nich vydali počet, až se zeptá: Jaké plody jste získali? Očekávání Pánova návratu v sobě tedy zahrnuje odpovědnost za tento svět.

Tatáž věc a tatáž souvislost mezi parusií ? návratem Soudce/Spasitele ? a naším závazkem v našem životě se ukazuje v jiném kontextu a s novými aspekty v listě Filipanům. Pavel je ve vězení a očekává vynesení rozsudku, kterým může být odsouzen k smrti. V této situaci myslí na své budoucí bytí s Pánem, ale myslí také na komunitu ve Filipech, která potřebuje svého otce, tj. Pavla, když jim píše: ?Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu. O tom jsem přesvědčen, a proto vím, že ještě s vámi zůstanu a že vám budu dále pomáhat, aby u vás u všech rostla radost, jakou dává víra. Vy se pak budete moci tím více skrze mne chlubit v Kristu Ježíši, až se k vám zase vrátím? (1,21-26). Pavel nemá strach ze smrti, naopak. Ta totiž odkazuje na plné bytí s Kristem. Pavel má však účast na smýšlení Krista, který nežil pro sebe, ale pro nás. Žít pro druhé se stává programem jeho života a proto dokazuje svou dokonalou disponibilitu k Boží vůli, k tomu, co rozhodne Bůh. Je především ochoten žít i v budoucnu na této zemi pro druhé, žít pro Krista, žít skrze jeho živou přítomnost a tak pro obnovu světa. Vidíme, že toto jeho bytí s Kristem vytváří velkou vnitřní svobodu. Svobodu před výhrůžkami smrtí, ale také svobodu před všemi životními závazky a utrpeními. Je prostě k dispozici Bohu a je skutečně svobodný.

Po té, co jsme prozkoumali různé aspekty očekávání Kristovy parusie, přejděme k následující otázce: Jaká jsou základní očekávání křesťana ohledně posledních věcí, tedy smrt a konec světa? Prvním postojem je jistota, že Ježíš vstal z mrtvých, je s Otcem, a právě tak je s námi, navždy. A nikdo není silnější než Kristus, protože On je s Otcem. Je s námi. Jsme proto bezpečni, svobodní od strachu. Toto byl podstatný účinek křesťanského kázání. V celém antickém světě byl rozšířen strach z duchů a božstev. I dnes misionáři nacházejí - vedle mnoha dobrých elementů přirozených náboženství - také strach z duchů, z neblahých mocností, které nás ohrožují. Kristus žije, přemohl smrt a zvítězil nad všemi těmito mocnostmi. V této jistotě, v této svobodě, v této radosti žijeme. To je první postoj našeho života vzhledem k budoucnosti.

Potom je zde jistota, že Kristus je se mnou. A když v Kristu svět budoucí již začal, dává to také jistotu naděje. Budoucnost není nějaká temnota, v níž se nikdo nevyzná. Tak to není. Bez Krista je budoucnost pro svět temná i dnes: existuje velký strach z budoucnosti. Křesťan ví, že světlo Kristovo je silnější a proto také žije v naději, která není vágní, nýbrž v naději, která dává jistotu a odvahu budoucnosti čelit.

Nakonec třetí postoj. Soudce, který se vrátí, je zároveň soudcem i spasitelem, a zanechal nás v tomto světě se závazkem žít podle jeho způsobu života. Dal nám své hřivny. Proto je oním třetím postojem odpovědnost před Kristem za svět a za bratry a současně také jistota o jeho milosrdenství. Obě dvě věci jsou důležité. Nežijeme jakoby dobro i zlo byly stejné, protože Bůh může být jenom milosrdný. To by byl klam. Ve skutečnosti žijeme ve velké odpovědnosti. Máme hřivny, jsme pověřeni pracovat tak, aby se tento svět otevřel Kristu a byl obnoven. Přestože však pracujeme a ve své odpovědnosti víme, že Bůh je pravý soudce, máme také jistotu, že tento soudce je dobrý, známe jeho tvář, tvář Krista Vzkříšeného, Krista ukřižovaného pro nás. Proto si můžeme být jisti jeho dobrotou a kráčet vpřed s velkou odvahou.

Dalším prvkem pavlovského učení ohledně eschatologie je univerzálnost povolání k víře, která spojuje Židy a Národy, tedy Pohany, jako znamení a předjímání budoucí skutečnosti, takže můžeme říci, že již přebýváme v nebi s Ježíšem Kristem, který chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty (srov. Ef 2,6): potom se stává předem, aby byla zřejmá situace počatého uskutečňování, ve kterém žijeme. Tak se stávají snesitelnými i utrpení tohoto času, která jsou nesrovnatelná s budoucí slávou (srov. Řím 8,18). Postupujeme ve víře nikoli ve zření. I kdybychom raději chtěli opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu, v každém případě, ať už přebýváme v těle, nebo jej opouštíme, záleží jen na tom, abychom se líbili Pánu (srov. 2 Kor 5,7-9).

A nakonec poslední aspekt, který se nám možná jeví obtížným. Svatý Pavel na závěr svého druhého listu Korinťanům opakuje a vkládá do úst také Korinťanům jednu modlitbu, která se zrodila v prvních křesťanských komunitách na palestinském území: Marana, tha!, což doslova znamená ?Náš Pane, přijď!? (16,22). Byla to modlitba prvotního křesťanstva, a poslední kniha Nového zákona ? Apokalypsa - se touto modlitbou také končí: ?Přijď, Pane!? Můžeme se tak modlit i my? Zdá se mi, že pro nás dnes, v našem životě, v našem světě je obtížné modlit se upřímně, aby pominul tento svět, aby přišel nový Jeruzalém, aby nastal poslední soud a přišel soudce, Kristus. Myslím si, že ačkoli se z mnoha důvodů takto neodvažujeme modlit, můžeme také my správně a korektně říci spolu s prvotním křesťanstvem: ?Přijď, Pane Ježíši!?. Samozřejmě, nechceme, aby teď nastal konec světa, ale na druhé straně také chceme, aby tento nespravedlivý svět pominul. I my chceme, aby svět byl od základu změněn, aby nastala civilizace lásky, aby nadešel svět spravedlnosti, pokoje, svět bez násilí a bez hladu. To všechno chceme. Ale jak by k tomu mohlo dojít bez přítomnosti Krista? Bez Kristovy přítomnosti se svět nikdy nestane skutečně spravedlivým a obnoveným. A proto jinak, zcela a v hloubi můžeme a musíme i my s velkou naléhavostí v situacích naší doby říci: Přijď, Pane! Přijď, jak to ty chceš a znáš. Přijď tam, kde je bezpráví a násilí. Přijď do uprchlických táborů Dárfůru, severního Kivu do mnoha částí světa. Přijď tam, kde vládnou drogy. Přijď i mezi ty boháče, kteří na tebe zapomněli a kteří žijí jen sami pro sebe. Přijď i do našich srdcí, přijď a obnov náš život, přijď do našeho srdce, abychom se my sami mohli stát světlem Boha, Tvou přítomností. V tomto smyslu se modleme se svatým Pavlem: ?Marana, tha! - Přijď, Pane Ježíši!?. Modleme se, aby Kristus byl skutečně přítomen dnes v našem světě a aby jej obnovil.

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV