Rádio Vaticana

Pavel povolaný za apoštola

28.11.2008

Homilie k 1.neděli adventní

?Pavel, povolaný za apoštola (Řím 1,1), ta slova stačí k tomu, abychom si uvědomili jeho místo v dějinách křesťanství a úctu, kterou má v církvi. Ale co znamená ten výraz konkrétně v dnešním světě? Představili mně jednoho pána s titulem s titulem, že je apostolos. Chvíli to trvalo, než jsem si uvědomil, že je vyslanec řecké vlády. My známe to slovo daleko víc ze souvislosti evangelia jako titul těch, které vyslal Kristus: ?Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky a učte je...? (Mt 28,19). Měli dosvědčovat to, co na vlastní oči viděli a učit to, co slyšeli. Bylo jich jedenáct, protože jeden odpadl. Byl však doplněn sv. Matějem, aby se zachoval biblický počet dvanácti kmenů izraelských. Jak to, že k nim byl přiřazen někdo docela nový ? sv. Pavel? On sám opakuje vícekrát a důrazně, že i on je apoštol. Na počátku listu k Římanům se představuje takto: ?Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia? (Řím 1,1). Kdo jej k tomu povolal? Píše: ?Bůh, který mne k tomu vyvolil už v těle mé matky, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům?. Nebyl to tedy on sám, kdo si vybral ten úkol, ale byl zavolán od někoho jiného. Měl před tím docel opačné ůmysly: ?Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl,když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradici našich otců?.

Tento fakt nás vede k zamyšlení nad tím, jak vlastně dochází člověk k poznání toho, co je jeho vlastní povolání, jaká má být jeho práce. Je to problém všelidský. Ve staré tradiční společnosti bylo jeho řešení snazší. Synové přebírali hospodářství po otci, tovaryši po mistrovi, rodiny vznikaly v domácím prostředí. Dnes se pohybují světem miliony vystěhovalců, bezdomovovců, bez stálého zaměstnání. Jak jim pomoci? Státy se pokouší řešit otázku sociologicky, ale nestačí na to. Na slabosti čistě lidského řešení poukazovali už ve starověku filosofové stoického směru. Tvrdili, že se jednotlivec musí zařadit do harmonie kosmického řádu, protože jenom tam najde své místo určené přírodou.

Svatý Pavel se dovede postavit k problému teologicky. Z Bible víme, že sám Bůh svět stvořil a vede. Od věčnosti každému tvoru předurčil jeho místo, tím více tedy i každému člověku. Ale zjevuje mu je ponenáhlu v čase. Užívá tedy dvou výrazů pospolu. My lidé jsme ke svému pravému místu ve světě předurčeni a povoláni. Jak spolu souvisejí? V církevní tradici se často mluví o povolání zvláštním, ke kněžství, k duchovnímu stavu, k apoštolátu. Čím se liší od povolání světského? Není to jenom druhem činnosti, ale rozdíl je v zásadním postoji. Jak si kdo volí povolání? Nejdříve se předpokládá, že člověk tu skutečně existuje, objeví, že má jisté schopnosti a sklony a podle toho si své povolání svobodně zvolí. Doporučují se dnes i předběžné psychologické zkoušky, aby se o svých vlohách nezmýlil, ale má se nakonec rozhodnout sám a svobodně k tomu, co on sám chce. Z hlediska náboženského však vyniká opačný postoj. V mysli Boží je na prvním místě úkol, kterému Bůh chce člověka poslat a proto jej i stvoří. Je k tomu tedy i předurčen. Teologové se toho výrazu dost obávají, zdá se neslučitelný se svobodou a osobní odpovědnosti. Sv. Pavel se ho naopak nebojí.

Na vlastním životě pozoruje, že se tu setkávají dva postoje, které by nedokázal smířit sám člověk, ale které spojí Bůh. On sám je totiž věčný a neproměnitelný, ale je současně láska a život. Člověka stvořil ke své podobě: dává mu poslání pro celou věčnost a přitom jej i povolává, aby s tím určením spolupracoval svobodně a v lásce. Nestačilo by k tomu ovšem jenom teoretické poučení, vidění abstraktního ideálu, ale musí se mu zjevit Bůh sám osobně jako láska. Takové vidění měl Pavel ve zjevení u Damašku, tak se mu zjevoval i nadále v okamžicích mimožádných vidění i v zkušenostech denního života. Viděl tedy i on Krista a cítí se zavázán o tom dosvědčit celému světu podobě jako dvanáct apoštolů.

Byl k tomu předurčen od věčnosti, ale zjevení toho se mu dostalo v jistém časovém okamžiku. Píše o tom Galatským: ?Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si dříve vedl... Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. Tehdy jsem nešelo radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já? (Gal 1,13-17).

Skeptici, kteří o tom čtou, se ovšem mohou ptát: Je to, co dosvědčil Pavel ze zjevení naprosto stejné s tím, co učili ostatní apoštolé, kteří znali Krista z osobního zaručeního styku? Jsou někteří exegéti, kteří chtějí jistý rozdíl stanovit. Mluví o obrazu Krista, který známe z evangelií a o křesťanství pavlovském, které má být v některých rysech pokročilejší. Ponechme to diskusím těch, kdo se otázce věnují. Jisté však je, že i když připustíme, že je najdeme u Pavla něco víc, to víc rozhodně neodporuje tomu, co dosvědčovali apoštolé předtím. Svého času to velmi ovlivnilo konversi anglického kardinála Newmana. Uvědomil si, že je křesťanství živý organismus, který stále roste jako např. květ. Zachovává svou identitu a nezastaví svou živost.

V Pavlovi se zjevuje pavlovsky, v Otcích církve patristicky, v dalším bezpočetných svatých církevně. A v každém křesťanu Kristus stále roste a denně se zjevuje v hlase čistého svědomí a svatými vnuknutími k dobrému. V nejtěžších dobách se obyčejně vyskytnou noví Pavlové, kteří usměrní růst mystického Krista v dějinách neobyčejným způsobem. Dnešní doba, zatížená mrtvými ideologiemi, je, jak se zdá, očekává. Nepotřebujeme teoretiky, kteří diskutují, ale apoštoly, kteří jsou ochotni dosvědčit Krista, kterého opravdu viděli.

Tomáš Špidlík