30.11.2008 

Homilie Benedikta XVI. při mši sv., baz. sv.Vavřince za hradbami

Drazí bratři a sestry,
Dnešní první adventní nedělí vstupujeme do onoho čtyřtýdenního období, kterým se začíná nový liturgický rok a který je přípravou na slavnost narození Páně, památku Kristova vtělení do dějin. Duchovní poselství Adventu je však hlubší a míří přímo ke slavnému návratu Páně na konci dějin. Adventus je latinské slovo, které by bylo možné tlumočit jako ?nadcházení?, ?příchod?, ?přítomnost?. V jazyce antického světa to byl terminus technicus, který označoval příchod nějakého hodnostáře, zvláště návštěvu krále nebo císaře v nějaké provincii, ale mohl být použit také ve významu manifestace božství, které vychází ze svého skrytu a ukazuje tak svou božskou moc: jeho přítomnost byla slavena kultem.

Přijetím termínu advent chtěli křesťané vyjádřit zvláštní vztah, jenž je pojil s Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým. On je Král, který nás příchodem do této chudé provincie, zvané země, obdaroval svou návštěvou, a po svém vzkříšení a nanebevzetí chtěl nadále zůstat s námi. Tuto jeho tajemnou přítomnost vnímáme v liturgickém shromáždění. Když slavíme eucharistii vyznáváme totiž, že neodešel ze světa a nenechal nás samotné, a třebaže jej nemůžeme vidět a dotknout se jej jako je tomu u materiálních a smyslových skutečností, On je přesto s námi, mezi námi a v nás, protože může přitahovat k sobě a sdělovat svůj život každému věřícímu, který mu otevře srdce. Advent tedy znamená konat památku prvního příchodu Páně v těle s myšlenkou na jeho definitivní návrat a současně to znamená uznat, že Kristus, přítomný mezi námi, se stává naším průvodcem na cestě v životě církve, která slaví Jeho tajemství. Toto vědomí, drazí bratři a sestry, oživené nasloucháním Božího Slova, by mělo pomoci vidět svět jinýma očima, interpretovat jednotlivé události života a dějin jako slova, kterými se k nám obrací Hospodin, jako znamení jeho lásky, jež nás v každé situaci ujišťují o jeho blízkosti. Toto vědomí by nás mělo připravit zejména na jeho přijetí, až ?přijde znovu ve slávě soudit živé i mrtvé, a jeho království nebude konce?, jak budeme za okamžik opakovat v Kredu. V této perspektivě se Advent pro všechny křesťany stává časem očekávání a naděje, privilegovaným časem naslouchání a reflexe, v němž se necháváme vést liturgií, která zve na setkání s Pánem, který přichází.

?Přijď, Pane Ježíši?, tato vroucí invokace prvotního křesťanského společenství, drazí přátelé, se musí stát také naší trvalou aspirací, očekáváním církve, která se v každé době těší a připravuje se na setkání se svým Ženichem. ?Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář a budeme spaseni?, takto jsme se před chvílí modlili slovy responsoriálního žalmu. A v prvním čtení nám prorok Izaiáš zjevil, že tvář našeho Spasitele je tváří něžného a milosrdného otce , který o nás pečuje za všech okolností, protože jsme dílo jeho rukou: ?Ty, Hospodine, jsi náš otec, ?náš vykupitel? je tvoje dávné jméno? (63,16). Náš Bůh je otcem připraveným odpustit litujícím hříšníkům a přijmout ty, kteří doufají v jeho milosrdenství (srov. Iz 64,4). Vzdálili jsme se od Něho hříchem a upadli pod vládu smrti, ale on se nad námi smiloval a ze své iniciativy, bez naší zásluhy, rozhodl se nám jít naproti, poslal svého jediného Syna jako našeho Vykupitele. Před tak obrovským tajemstvím lásky se bezděčně pozvedá naše díkůvzdání a naše invokace se stává ještě důvěřivější: ?Pane, ukaž nám své milosrdenství a dej nám svou spásu! ? (srov. Zpěv před evangeliem).

Drazí bratři a sestry, myšlenka přítomnosti Krista a jeho jistého příchodu na konci časů je více než příznačná v této vaší bazilice, sousedící s monumentálním hřbitovem Verano, kde odpočívají v očekávání vzkříšení mnozí naši drazí zesnulí. Kolikrát jen se v tomto chrámu slaví pohřební liturgie; kolikrát se v liturgii rozeznívají slova plná útěchy: ?V Kristu nám zazářila naděje, že vstaneme z mrtvých: Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, ale utěšuje nás zaslíbení věčného života?! (srov. Preface 1. za zemřelé).

Tato vaše monumentální bazilika, jež naši mysl odkazuje k oné prvotní, kterou nechal zbudovat císař Konstantin, a která byla později přestavěna do nynější podoby, hovoří především o slavném mučednictví svatého Vavřince, arcijáhna papeže Sixta II. a jeho důvěrníka v péči o materiální dobra komunity. Přišel jsem dnes slavit posvátnou eucharistii, sjednotit se s vámi a vzdát mu hold u příležitosti Roku sv. Vavřince, vyhlášeného k 1750.výročí nebeských narozenin tohoto svatého jáhna. Dějiny potvrzují věhlas jména tohoto světce, u jehož hrobu jsme se sešli. Jeho starost o chudé, velkodušná služba římské církvi na poli charity, věrnost papeži až do té míry, že jej následoval k nejvyšší zkoušce mučednictví a hrdinského svědectví krve, které přinesl jen pár dnů po něm, to jsou všeobecně známé skutečnosti. Svatý Lev Veliký v jedné své krásné homilii komentuje kruté mučení tohoto ?věhlasného hrdiny? takto: ?Plameny nemohly přemoci Kristovu lásku; a oheň, který jej pálil zvnějšku, byl slabší než ten, který jej spaloval uvnitř.? A dodává: ?Pán chtěl povýšit jeho slavné jméno tak, aby z celého světa, od Východu až na Západ, v té nejživější záři světla vycházejícího z nejvýznamnějších jáhnů, tatáž sláva, která vzešla v Jeruzalémě od Štěpána, dotknula se zásluhou Vavřince také Říma? (Homilie 85,4; PL 54,486).

Na tento rok připadá 50.výročí smrti Božího služebníka papeže Pia XII., což nám připomíná zvlášť dramatickou událost staletých dějin vaší baziliky, ke které došlo během světové války, když 19.července 1943 ničivé bombardování zasadilo této budově a celé čtvrti těžké škody a rozeselo zde smrt a zkázu. Nikdy nebude možné vymazat z historické paměti velkodušné gesto, které při té příležitosti vykonal můj ctihodný předchůdce, který se bezprostředně po té vydal navštívit a utěšit těžce postižené obyvatele mezi ještě doutnající trosky. Nemohu nezmínit také to, že tato bazilika uchovává ostatky dvou dalších velkých osobností: v kryptě jsou vystaveny úctě věřících ostatky bl. Pia IX. a v atriu spočívá hrob Alcide De Gasperiho, moudrého a rozvážného představitele Itálie v obtížných letech její poválečné rekonstrukce a současně významného státníka, který dovedl hledět na Evropu v široké křesťanské perspektivě.

Rád bych na tomto shromáždění modlitby srdečně pozdravil vás všechny, počínaje kardinálem vikářem, Mons. Vicegerente, který je zároveň opatem baziliky, pomocného biskupa severního římského sektoru a vašeho faráře O.Bruna Mustacchia, kterému děkuji za laskavá slova, jimiž mne na začátku liturgické slavnosti pozdravil. Zdravím generálního ministra kapucínského řádu a spolubratry komunity, kteří horlivě a oddaně konají svou službu, přijímají četné poutníky, věnují se charitě mezi chudými a dosvědčují naději vzkříšeného Krista těm, kteří přicházejí na návštěvu hřbitova Verano. Rád bych vás ujistil o tom, že si vás velice vážím a zejména, že se za vás modlím. Zdravím dále různé skupiny, nasazené v katechezi, liturgii, charitě a členy dvou polyfonických sborů, místní i regionální členy třetího františkánského řádu. S radostí jsem se dozvěděl, že před několika roky zde vznikla ? diecézní misionářská laboratoř? pro výchovu farních komunit k misijnímu povědomí, a rád se k vám připojuji svým přáním toho, aby tato iniciativa naší diecéze přispěla k povzbuzení odvážného misijně-pastoračního působení, které ponese poselství milosrdné lásky Boha do všech koutů Říma a přitáhne zejména mladé lidi a rodiny. Rád bych nakonec pomyslel na obyvatele této čtvrti, zejména na staré a nemocné, na lidi osamocené a trpící nouzí. Na všechny a na každého budu pamatovat v této mši svaté.

Drazí bratři a sestry, jaké lepší poselství si na začátku tohoto adventu můžeme vzít od svatého Vavřince než svatost? Opakuje nám, že svatost, to znamená putování vstříc Kristu, který nás přichází neustále navštěvovat, nevychází z módy, ba dokonce s postupem času září silněji a ukazuje nepomíjející nasměrování člověka k Bohu. Toto jubileum je tedy příležitostí pro vaše farní společenství, aby se s obnoveným přilnutím ke Kristu, větším prohloubením smyslu pro příslušnost k jeho mystickému Tělu, jímž je církev, neustále nasazovalo v evangelizaci skrze lásku. Vavřinec, hrdinný svědek ukřižovaného a vzkříšeného Krista, ať je pro každého příkladem chápavého přilnutí k božské vůli, abychom, jak jsme slyšeli připomínat svatého Pavla Korinťanům, také my žili tak, abychom byli bez úhony v onen den našeho Pána (srov. 1 Kor 1,7-9).

Pobídku k přípravě na Kristův příchod nacházíme také v dnešním evangeliu. ?Bděte?, říká nám Ježíš v krátkém podobenství o pánovi domu, který odchází, ale neví se, kdy se vrátí (srov. Mk 13,33-37). Bdít znamená následovat Pána, volit to, co volil On, milovat to, co miloval On, připodobnit vlastní život jeho životu. Bdít znamená trávit každý okamžik našeho času na horizontu jeho lásky a nenechat se srazit nevyhnutelnými těžkostmi a denními problémy. Tak to činil svatý Vavřinec, tak to musíme činit i my, a prosme Pána, ať nám dá svou milost, aby Advent byl pro všechny pobídkou kráčet tímto směrem. Kéž nás vedou a doprovázejí svou přímluvou pokorná Panna z Nazaretu, Maria, Bohem vyvolená, aby se stala Matkou Vykupitele, svatý Ondřej, jehož svátek dnes slavíme, a svatý Vavřinec, neochvějný příklad křesťanské věrnosti až k mučednictví. Amen.

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.