Rádio Vaticana

Kazatelna

23.1.2009

Homilie ke 3. neděli v mezidobí

Vidíme v naších kostelích něco, co je pěkně vybudovaného a co se už prakticky nepoužívá. Je to kazatelna. Velmi umělecké kazatelny se obdivují v italských katedrálách. U nás bývají jakoby přilepeny ke stěně uprostřed kostela a vystupuje se na ně skrytými schůdky. Starali se, aby to umístění odpovídalo akustickým podmínkám prostoru, který se dá hlasem těžko zvládnout. Kazatelé museli umět svých hlasivek dobře používat, aby je bylo slyšet v koutech chrámu. Dnes jim tu námahu ušetří mikrofony. Může se tedy číst Písmo a kázat přímo od oltáře. Je to praktická výhoda. Ale odborníci v liturgii upozorňují, že to může znamenat i úpadek. V jakém smyslu?

Pěkně vybudované místo k tomu, čemu říkáme služba slova, je posvátným symbolem podobně jako oltář. Naše liturgie má totiž dvě podstatné části: liturgii slova a liturgii eucharistie. Spojily se v jedno dvě staré tradice. V synagogách se Židé scházívali, aby četli knihy Zákona Božího a proroků a aby slyšeli jejich vysvětlení od kompetentních učitelů. Podle přání Krista se křesťané začali scházet k lámání chleba. Obojí tradice se brzy spojila v jednu liturgii, která celá má ráz kristologický. Podle vysvětlení Origenova tu k nám týž Kristus přichází osobně: v první části pod způsobou lidského slova, v druhé části pod způsobou lidské stravy, chleba a vína. Obojího se máme účastnit s vírou a pozorně.

Jako učitel týž autor dobře znal, jak ruší pozornou četbu roztržitosti a jak těžko se jim lidé vyhnout. Při lámání chleba se jí vyhneme snadněji. Dáváme si dobře pozor, aby nám kousek posvěceného chleba neupadl na zemi. Ale při četbě, poznamenává Origenes vtipně, padají celé pasáže textu kamsi do prázdna, uši slyší, ale neslyší mysl. V byzantské liturgii slyšíme proto často napomenutí: Dávejme pozor, staroslovansky Vonměm! I to však není snadné, pokud si člověk neuvědomí, nač vlastně se má soustředit a co se tu dozví užitečného pro sebe. V některých textech ten smysl vůbec nechápe.

Ve staré církvi ten problém viděli především při četbě Starého Zákona. Proč nás má zajímat ještě to, co už pro nás neplatí? Malý David zabil obra Goliáše. Zajímavé vypravování pro děti, ale co to má znamenat pro člověka, který musí zítra do práce a má hlavu plnou starostí, jak všecko zvládne? Církevní Otcové našli brzo patřičnou odpověď na takovou námitku. Vychází z principu, že to, co se ve Starém zákoně dělo, je názorný obraz skutečnosti nové, duchovnější. Úhlavním nepřítelem otce rodiny jsou velké starosti v práci. Stojí před nimi jako malý David před velkým obrem. Četba Písma jej však napomíná: Postav se před ty potíže jak David (1Kr 17,45): ?Ty jdeš proti mně s mečem..., já jdu proti tobě ve jménu Hospodina.? Bůh je totiž vždycky ochoten pomoci těm, kdo se cítí slabými a v nebezpečí.

Je všeobecné pravidlo: dobře umí číst knihy ten, kdo v nich umí najít něco vhodného pro svůj život. Tím víc to platí i pro čtení evangelia. Jak se to naučíme? Kázání, které po četbě následuje alespoň v neděli, by k tomu mělo pomáhat. Ale připomněl bych tu jeden způsob, který zavedli v některých farnostech v Itálii. Kněz shromáždí chlapce po mši do farního sálu a položí otázku: O čem jsme dnes slyšeli v evangeliu? Co by z toho platilo pro nás? Na počátku bývají odpovědi vyhýbavé a zmatené. Ale když se chlapci do takového rozhovoru vžili, je neuvěřitelné, kolik pěkných myšlenek tu vyjde najevo. Jeden kněz, který takové rozhovory s chlapci vedl, nakonec prohlásil: Tu já nekáži, ale naučím se sám mnoho a sbírám tu příklady pro kázání jiným.

Není to způsob tak docela nový a nezvyklý. Za starých časů poklidného vesnického života se něco podobného dělalo v rodinách. Na poslední nedělní mši, tzv. hrubé, zůstával obyčejně jenom jeden člen rodiny a ten pak u oběda vypravoval, o čem se v kázání mluvilo a samozřejmě o tom diskutovali. Dnes to už zní jako idyla zašlých časů. Tenkrát nebyla televize, rádio, i noviny málokdo kupoval, lidé vždycky rádi slyšeli slovo od druhých. Dnes lidé utíkají, sotva někdo začne mluvit. Nemusíme se tomu divit. Jako se žaludek neúmněrným množstvím jídla přesytí, tak mají lidé i jakoby přelyšené uši. Neposlouchají tedy ani v kostele rádi kázání. V jedné tyrolské vesničce čekávali muži na hřbitově, až pan farář kázání skončí, pak teprve vstupovali do kostela. Duchovního správce to dozlobilo a začal své kázání nezvyklým úvodem: ?Prosím vás, abyste se nejdříve se mnou nábožně pomodlili za živé i mrtvé, kteří na našem hřbitově odpočívají.? Trochu úspěchu prý to mělo, protože se pak těm živým na hřbitově lidé smáli.

Ale celkovou mentalitu doby nikdo snadno nepředělá. Musíme se starat o nápravu zatím na sousedním poli. Lidé nejenom málo poslouchají to, co by měli, ale i velmi málo čtou vážné knihy. To pak je úplně proti naší národní tradici. Bývali u nás pověstní písmáci, kteří čítali denně bibli a znali z ní celé části zpaměti. Dáme-li jim ji dnes do rukou, nevědí, kde začít a jak jí rozumět. Proto se dobře osvědčuje čtení Písma společné. Jak se to dělá? Byl jsem několikrát pozván k takovému čtení ve skupině římských intelektuálů. Předem se určil text. První, kdo promluvil byl specialista v biblické vědě, profesor exegese. Ode mne pak chtěli, abych řekl, jak tu pasáž vysvětlovali církevní Otcové. Třetí byl středoškolský profesor, který měl říci, měl-li ten text někde ohlas v literatuře. Pak k tomu dodal své mínění jeden básník, po něm člověk z politiky. Nakonec se připustili i volné dotazy. Dělalo se to každou sobotu postní doby na téma evangelia příští neděle. Mnohý z účastníků, který tam věrně chodil, se přiznal, že nikdy na kázání nechodil, ale toto, že mu všecko vynahradilo.

Závěr z toho je jasný. Kdo jednou pochopí, že jsou Boží slova z života a pro život, ten je pak rád slyší, kdekoli se hlásají. A musí se to dít na prvním místě v kostele při bohoslužbě.

Tomáš Špidlík