1.2.2009 

Když věřící člověk zaslechne nebo uvidí napsanou větu, že Bůh neexistuje, zákonitě ho to aspoň na chvilku zamrzí. Když jsme slyšeli zprávu, že spolky španělských a britských ateistů nechaly vylepit v městských autobusech reklamní slogan ?Bůh neexistuje ? užívejte si života?, zřejmě se nás to v prvních okamžicích nemile dotklo, přestože nás zároveň mohlo napadnout, že se na tuto mediální událost brzo zapomene. Stýkáme se sice s nevěřícími dnes i denně, ale výslovná vyhlášení nevíry nás přece jenom pokaždé překvapí jako něco nečekaného a nepříjemného, i když je to pouze vnější potvrzení vnitřního postoje, o kterém už dávno víme. Proto je docela přirozené, když nábožensky cítící člověk zareaguje na veřejný projev ateismu jako na vystřelený tenisový míček, který se pokusí odpálit zpátky.

První, co mi přišlo na této kampani divné, je přesvědčení autorů o jejím smyslu. Ateismus přece nepotřebuje reklamu, aspoň ne v naší postmoderní době a v našich evropských zemích. Šíří se tu naprosto spontánně a lidé ho přijímají dobrovolně, i když pod nápadným vlivem svého okolí. Myslím, že dá mnohem víc práce zůstat věřícím než se stát ateistou, tak jako ve vodě člověk musí vyvinout větší námahu, aby se udržel na hladině, ale naopak nemusí dělat vůbec nic pro to, aby klesl ke dnu. Pokud naši nevěřící bližní cítí, že ateismus je potřeba nějak zvlášť propagovat, pak možná nejsou ve svém názoru zcela pevní. Dnes přece aspoň v našich poměrech nevěřícím za jejich přesvědčení nikdo nezkřiví vlas. Pak by ovšem tato kampaň mohla vypadat jako projev určitého stihomamu.

Systematickou, státem řízenou ateistickou propagandu si mnozí dobře pamatujeme z časů komunistické diktatury. Nikdy nezapomenu, jak nás soudružka učitelka na základní škole naléhavě přesvědčovala: ?Děti, že žádný Pán Bůh neexistuje?? ? ?Né, né!? volala sborem skoro celá třída, a snad to bylo od těch školáků upřímné, snad ta jejich dětská nevíra nebyla až výsledkem působení socialistického školství. Tehdy se ozval jenom jeden žáček, kterého ze skromnosti nebudu jmenovat, přihlásil se a protestoval: ?To není pravda, Pán Ježíš přece existoval.? Učitelka a spolužáci ho sice překřičeli, ale pokud vím, o víru ho tímto způsobem nepřipravili. Domnívám se, že autoři současných ateistických kampaní by si mohli vzít z komunistických poměrů poučení, aby zbytečně neplýtvali energií. Člověk se může octnout pod silným tlakem ať už ateistického státního zřízení, nebo svobodných médií a kultury, které mu budou víru vymlouvat, ale hlavní rozhodnutí, zda bude nebo nebude uznávat Boha, učiní v podstatě sám ve skrytu své duše.

Dále mě napadlo, že hlavní myšlenkou reklamní akce španělských a britských ateistů není ani tak popírání Boha jako spíš propagace bezstarostného užívání života. Přesněji řečeno, jádrem sdělení oněch nápisů je pobídka k příjemnějšímu životu bez Boha. Celý slogan na londýnských autobusech zní totiž v českém překladu takto: ?Bůh pravděpodobně neexistuje. A teď si přestaňte dělat starosti a užívejte života.? ? Ne, to není pouhé vyjádření ateistického světonázoru. To je poměrně přesné vystižení faktu, že víra v Boha se neslučuje s určitými způsoby užívání života. My věřící si přece taky dovedeme užívat života a vůbec to nemusí být v rozporu s naším respektováním Boží existence a Božích zákonů, ale všichni víme, že pod pojmem užívání života si různí lidé představují různé věci. A dá se docela dobře odhadnout, co si asi představuje ten, kdo bezstarostné užívání života spojuje s odmítnutím Boha. My křesťané také často žijeme, jako kdyby Bůh neexistoval; nebýt toho, asi bychom nepoužívali zpovědnice. Hřích možná vůbec spočívá v tom, že člověk se chová, jako kdyby Bůh nebyl nebo aspoň jako kdyby se nedíval. Tento stupeň popírání Boha je ale dost omezený a na našem celkovém respektování Boží existence mnoho nemění. Zloděj si taky počíná tak, jako kdyby neexistoval majitel kradené věci, ačkoli o něm dobře ví.

Zkusme v této logice pokračovat. Bůh možná neexistuje; pak nám nic nebrání, abychom si užívali života zcela podle svých představ a chutí. Bůh neexistuje v jistém smyslu i proto, že si to nepřejeme, že nám překáží v některých našich plánech. A možná že neexistují ani další skutečnosti, které nám brání ve svévolném užívání života. Možná že neexistuje moje rodina a domácnost; pak si přestanu dělat starosti a budu si užívat zcela bez ohledu na ni. Přestanu se starat o ženu, o děti a o svůj byt. Skončím sice třeba jako rozvedený bezdomovec, ale kdyby mi visela na krku rodina, nemohl bych si bezstarostně užívat. Možná že neexistuje ani moje zaměstnání a pracoviště; v tom případě tam přestanu chodit a budu mít spoustu času na příjemnější zábavu. Sice mě pak z práce propustí, ale původně jsem měl přece právo svobodně si vybrat. Možná že neexistují moji bližní, chudí a potřební; přestanu se tedy o ně zajímat a začnu myslet jenom na sebe, abych si co nejvíc užil. A možná vůbec neexistují hodnoty jako dobro, spravedlnost, pokoj a podobně; místo nich si spokojeně užívejme života a zakrátko uvidíme, jak svět kolem nás bude vypadat.

Bůh pravděpodobně neexistuje. Dá se to říct i mírně jinak: Zdá se, že Bůh není. Tuto pozměněnou formulaci nepronesli autoři oné ateistické kampaně v Londýně a v Barceloně, ale svatý Tomáš Akvinský v jedné z prvních kapitol Teologické sumy. Třeba i mnoha našim bližním se jenom zdá, že Bůh není. Pokud jsou morálně na výši, pak ani nepotřebují Boha nějak křečovitě popírat, protože necítí, že by jim Bůh v něčem bránil nebo překážel. Potom už to není ani tak ateismus jako spíš předstupeň uznání Boha. Pak nejsou daleko od Božího království.

Karel Komárek

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.