29.3.2009 

Kdo si Josepha Ratzingera vážil, byl v tom ještě více utvrzen dopisem, který papež zaslal biskupům jako odpověď na polemiku, rozpoutanou kolem zrušení exkomunikace lefébvrovských biskupů. Text je silný a zároveň skromný, plný smířlivosti a evangelní pronikavosti. Byl to dopis úřední navzdory tomu, co se o tomto dokumentu občas říkalo, a posílil prestiž Benedikta XVI., který vnímá sám sebe nikoli jako mocného mezi mocnými, nýbrž jako ochránce Pravdy, která není jeho, ale byla mu svěřena a má ji chránit za každou cenu.

Tím spíše překvapuje, že se tak málo poukazovalo na větu, jež je v celé své dramatičnosti těžištěm nejen tohoto jeho dopisu, ale celého pontifikátu, a vysvětluje i tento nevšední list. Ten, ve kterém věřící vidí Kristova zástupce, totiž píše: ?Víru dnes ve velkých oblastech světa ohrožuje nebezpečí, že zhasne jako plamen, který nemá z čeho žít.? A dále: ?Skutečným problémem je v tomto dějinném okamžiku to, že se z povědomí lidí vytrácí Bůh?.

Benedikt XVI. si je vědom, že ?prioritu úřadu Petrova nástupce stanovil Pán ve večeřadle: ?Ty? utvrzuj své bratry?. Tento muž, který nebyl náhodou 24 let prefektem Kongregace pro nauku víry, měl vždycky jasno, pokud jde o nutné pořadí věcí: nejprve je víra, a potom - jedině potom - instituce církve, která má také své místo ve strategii Boha Stvořitele, který si přeje spolupráci lidí. Avšak církev jakožto viditelná organizace putující dějinami, není nic než obal, slupka, ulita, která skrývá to podstatné, co může rozpoznat jedině víra, totiž tajemství Krista a jeho svátostí, počínaje eucharistií. ?Tento svět? si dělá starosti o Vatikán, Svatý stolec, římskou kurii, hierarchickou nomenklaturu a nemůže si počínat jinak. To všechno je ale pouhý prostředek ? vždycky opravitelný a často neprůhledný ? který slouží jedinému cíli: zvěstovat, že evangelium není iluze, ale pravda, na níž je rozumné postavit vlastní život i vlastní smrt.

Mělo by to být jasné alespoň věřícím. A přece se zdá, že tomu tak uvnitř samotné církve v posledních desetiletích nebylo. Když se v srpnu roku 1984 tehdejší kardinál Ratzinger a níže podepsaný žurnalista na několik dní sešli v kněžském semináři v Brixenu, byli si vědomi, že po více než čtyřech stoletích prolamují neproniknutelné mlčení a diskrétnost úřadu posvátného oficia. Pokud jde o titul knihy, která tak měla vzniknout, shodli jsme se na slovu ?zpráva?, ale byl to samotný kardinál prefekt, který jej doplnil na ?zpráva o stavu víry?, namísto mnou zamýšleného ?zpráva o stavu církve?. Připomenul mi totiž zřejmou, ale příliš často zapomínanou pravdu, že primát patří víře, zatímco instituce církve, morální učení a sociální nasazení jsou pouhé odvozeniny, účinky, důsledky, které by neměly smysl, kdyby nebyly sázkou na pravdu evangelia. A právě tuto sázku ?ohrožuje nebezpečí, že zhasne jako plamen, který nemá z čeho žít?. Jsou to dramatická slova, která stojí za podtržení. A je vskutku s podivem, že nalezla tak malou odezvu.

Uvnitř církve vzplála pokoncilní šarvátka mezi stoupenci negací a reforem a točila se kolem reorganizování instituce, ?Vatikánu? nebo etických či sociálních důsledků, jež je třeba vyvozovat z evangelia. Prostě úporné boje o fungování papežství, o roli kléru, laiků, žen, o celibátu, o moci biskupských konferencí, o ekumenismu anebo o tématech politického nasazení křesťana, o rozvodu, interrupcích, genetickém inženýrství, homosexualitě. Problémy jsou to důležité, ale zároveň také odvozené, ?křesťansky druhořadé?. Jen málokdo se tázal na to, co je ?prvořadé?: na možnost postmoderního člověka věřit ještě v pravdu evangelia, bez níž by to všechno nemělo žádný smysl.

A zatímco pokračovalo handrkování o důsledcích víry, zapomínalo se zkoumat, zda ještě platí důvody víry. Byly a dosud probíhají spory mezi kněžími o metody katecheze, ale bez toho, že by se někdo ptal, proč bychom vůbec ještě měli brát vážně katechismus, a nebýt vysmíváni jako hlupáčci proto, že jsme ještě křesťany. Poté co byla prohlášena za přežitek apologetika, tedy hledání souladu mezi rozumem a vírou, vědou a zázrakem, kulturou a zbožností, ocitl se zbytek Božího lidu zcela odzbrojen před lítým útokem tří ?okruhů? víry, tj. existencí Boha, Ježíšem jakožto Kristem, předpovídaným proroky Izraele, a církví jakožto božskou institucí.

Krize katolicismu není způsobena poruchou jeho ?mechanismu?. Klesají-li otáčky stroje až k nule, jako je tomu v mnoha řeholních institutech, je tomu tak proto, že dochází benzín. Je to úpadek víry. Dramatická a často mlčením přecházená otázka: ?Je to vůbec pravda? Není to vše jen iluze?? - tato otázka stojí za odchodem třetiny kléru, snižujícím se počtem povolání do seminářů, mizením misionářského nadšení a ochabnutím morálních zábran u těch, kteří by měli být příkladem. Pouhá víra v aktuální svět, pochybující o onom světě, vede k výlučnému zaměření na sociální a politické úsilí a odsouvá stranou to, co Tradice nazývala novissimi, poslední věci: smrt, soud, peklo, ráj.

Benedikt XVI. určitě neplánuje 3.vatikánský koncil, po kterém někteří volají, aby ještě více reformovali instituci a přizpůsobili evangelní morálku současnému politicky korektnímu vyjadřování. To jsou starosti klerikálů. Pokud by papež Ratzinger pomýšlel na nějaký koncil, pak asi na takový, který by vrátil ústřední postavení důvodům víry v Ježíše jakožto Boha a Vykupitele. Ne náhodou se snaží vyšetřit co nejvíce času a energie k tomu, aby se mohl věnovat dokončení knihy (Ježíš Nazaretský) o historicitě evangelií, která je dnes zpochybňována uvnitř samotné církve. Není to posedlost profesora, ale touha pastýře, který chce utvrzovat, že víra, základ celé církevní pyramidy, je stále věrohodná a neodporuje rozumu.

Z deníku Corriere della Sera 23.3.2009
přeložil Milan Glaser

Vittorio Messori

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.