Rádio Vaticana

Náhrobní kameny

24.4.2009

Homilie ke 3. neděli velikonoční

Zdá se některým lidem divné, když vidí uvnitř kostela zasazeny ve stěnách náhrobní kameny, někdy i docela blízko u oltáře. Namítají, že by neměly mít místo zde, kde se hlásá radost z věčného života. Tento zvyk se považoval za zvláštní privilegium pro ty, kdo kostel postavili. Dnes je dost omezené. Uvnitř chrámu jsou hrobky jenom těch, kdo byli prohlášeni za svaté nebo blahoslavené, tedy těch, o kterých sama církev úředně dosvědčuje, že s Kristem žijí a kralují na věky věků. Jejich hrob sice není prázdný, jak je hrob Krista a Panny Marie, ale často se tu dějí údivná vyslyšení modliteb s odvoláním na přímluvu pochovaného.

Od pravěku se mrtví normálně ukládají hluboko do země. ?Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená, do tebe padají nejdražší semena. Padají, padají, ale nevzcházejí, snad je ti hrobaři hluboko sázejí.? Obecný název té ?zahrádky? nezní však tak pesimisticky. Český výraz hřbitov, lidově moravsky krchov, je z německého Kirchhof, dvorec okolo kostela. Slovenský cintorín je z latinského coemeteriun, spárna, noclehárna. To jsou ovšem názvy až z doby křesťanské, inspirované vírou ve vzkříšení z mrtvých. V Bibli se zachoval prastarý termín, který znamená místo pod zemí. Tam se opravdu ukládají mrtvá těla. Ale staré národy tam posílaly s tělem i duši. Latinsky se to podzemí přeložilo infernum. To nezní povzbudivě, protože infernum znamená peklo. Dodnes si lidé nevědí rady, když mají vysvětlit to, co se modlí: Ježíš ?vstoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých?. Vzpomínám si, jak nám pan kaplan ve škole vysvětloval, že to nebylo peklo, ale jenom předpeklí, kde očekávali vzkříšení spravedliví. Co k tomu výkladu řekneme? Jenom to, že je tuze názorný. O záhrobních tajemstvích se mluví obrazně, ale nesmíme brát obrazy tuze doslovně. Když řekneme, že nás někdo opustil a šel na druhý svět, nehledáme ten svět někde za Amerikou nebo za Austrálií. Zeměpis necháme stranou. Tak také rozumíme biblické mluvě, že někdo sestoupil do podsvětí, do pekel, do předpeklí. Neznamená to nic víc, než uvědomění, že skutečně zemřel. Nemá naději vrátit se mezi živé. Tak se jevila i smrt Kristova. Sestoupil do pekel, tj. umřel skutečně. Důstojník, který byl odpovědný za popravu, mu dal pro jistotu ještě probodnout srdce a pak smrt úředně doložil místodržícímu. Uložili jej do hrobu, hrob zavalili kamenem. A byla tu postavena i hlídka. Je pozoruhodné s jakou přesností evangelisté posbírali tyto údaje. Mělo se totiž brzy nato přihodit něco neslýchaného, čemu se nedá lehko uvěřit. Ten, o kom je jisté, že skutečně sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých. Učedníci, kteří ho hledali v hrobě, našli kámen odvalený a jej samého na vlastní oči viděli a s ním mluvili. Nepodlehli halucinaci, mohli tedy fakt dosvědčit.

Abychom si uvědomili jedinečnost tohoto zjevení, stojí zato porovnat je s učením jiných náboženství. Svého času se o to pokusil Solověv a málem by byl přitom ztratil víru. Jako chlapec vyrostl v křesťanské rodině, babička ho učila modlit se a vysvětlovala mu katechismus. Ale jako student přišel do Petrohradu na universitu a tam začínala být moderní Darwinova vývojová teorie a on jí uvěřil. Ale jedna věc jej přitom zarážela. Svět a život se tedy stále vyvíjí. To je potěšitelné. Ale smutné na tom je, že tu stále jedna generace žije pro další. Každý člověk musí umřít, aby mohlo růst lidstvo. Zmizet ze země a udělat místo jiným, to by měl být můj úkol na zemi? Není divu, že tu zasahují na obhajobu člověka všecka náboženská vyznání. Ujišťují nás, že smrtí vejdeme do jiného lepšího světa. Tam už neplatí Darwin, ani přírodní fatalistické zákony, nejsou nutné oběti, ale naopak se za ně dostává věčná odměna. Představovat si můžeme jakkoli, obrazy jsou někdy hodně fantastické, ale podstata nauku je u všech náboženství stejná. Proč tedy považovat křesťanskou víru za nutnou ke spasení?

Solověv si kladl tuto otázku tak vážně, že začal studovat a srovnávat různá náboženství. V té době napsal i životopis Mohamedův. Výsledek těch studií byl pesimistický. Neviděl tu žádný podstatný rozdíl. Všechna náboženství přesvědčují umírající lidstvo, že po smrti vstoupí do nového jiného světa věčného a přesto tam nikdo nerad pospíchá. Proč? Protože je to život jiný, docela odlišný od našeho zdejšího, který je sice ubohý, ale který máme přesto rádi. Závěr této úvahy? Ani náboženství neřeší tragedii smrti, hledí se jí vyhnout. Ani tu otázka smrti nemá odpovědi.
Jak by ji tedy našel filosof svými úvahami? A přece osvícení Solověvovi jednoho dne došlo. Navrátil se k víře podobně jako Goethův Doktor Faust, když uslyšel velkonoční zvony. Pochopil, že je v křesťanské víře něco podstatně nového, jedinečného. Kristus zemřel, ale neodešel do nějakého nového neznámého světa, vrátil se nazpět na zemi, vstal z mrtvých. Namítneme, že se však brzy nato vznesl na nebe, tj. potvrdil , že je v nerozlučném spojení s Otcem. Ale to se stalo s příslibem, že se zase vrátí na zemi, aby měla celá země a všichni věřící plnou účast na jeho vítězství nad smrtí. Ve Skutcích apoštolů čteme, jak s ním po jeho zmrtvýchvstání učedníci seděli a on je učil o Božím království. Spontánně tedy se ho ptali: ?Pane, už v tomto čase chceš obnovit království izraelské?? Dostali odpověď: ?Není vaše znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci.? Viděli ho hned na to, jak se vznáší na nebe. Aby si však to zjevení nevyložili špatně, tj. ve smyslu všeobecně náboženském, dva andělé je napomenuli: ?Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde tak, jak jste ho viděli odcházet? (Sk 1,2-11). Budeme na to čekat dlouho? Nevíme, ale Písmo svaté končí v Apokalypse modlitbou: ?Přijď! A kdokoli to slyší, ať řekne. Přijď!...Ten, od něhož je to svědectví, praví: Ano, přijdu brzo. Amen, přijď, Pane Ježíši! Maranathá? (Zj 22,17-20).

Jak se toto zjevené tajemství projevuje konkrétně v našem životě? Vyjadřujeme to stručně. Všichni umíráme, tedy sestupujeme obrazně řečeno do pekel, ztrácíme tělesný styk se světem, duše vystupuje do nebe, do trvalého styku s Bohem. Ale plnost našeho vítězství nad smrtí bude až ve spojení se všemi ostatními a s celou zemí ve slávě. Odvalí se všechny náhrobní kameny a na hřbitově, zahrádce zelené, vzejdou a vykvetou semena jakkoli hluboko zasetá. Maranathá.

Tomáš Špidlík