Rádio Vaticana

S vírou a nadějí hledět do budoucna

9.5.2009

Benedikt XVI. na hoře Nebo

Otče generální ministře,
otče kustode,
drazí přátelé,
z posvátného místa posvěceného vzpomínkou na Mojžíše vás všechny srdečně zdravím v našem Pánu Ježíši Kristu. Děkuji generálnímu ministrovi řádu menších bratří, otci Josému Rodríguezovi Carballo za srdečná slova na uvítanou. Této příležitosti také využívám k tomu, abych vyjádřil vděčnost svou i celé církve bratřím z kustodie Svaté země za jejich staletou přítomnost v těchto místech, za radostnou věrnost charismatu svatého Františka i za velkorysou péči o duchovní a hmotný blahobyt místních křesťanských komunit a nespočetných poutníků, kteří Svatou zemi každoročně navštěvují. S vděčností bych zde také zvláště vzpomenul na zesnulého otce Michela Piccirilla, jenž celý svůj život zasvětil studiu křesťanského starověku a je pohřben právě v tomto, pro něj tak drahém kostele.

Je vhodné, že má pouť začíná na této hoře, odkud Mojžíš z dálky hleděl na Zaslíbenou zemi. Velkolepá scenérie, která se před námi od tohoto poutního místa otevírá, nás vybízí k úvahám o tom, jak ono prorocké vidění tajemně obsáhlo velký plán spásy, který Bůh připravil pro svůj lid. V údolí Jordánu, který pod námi plyne, totiž v plnosti časů Jan Křtitel přišel, aby připravoval cestu Pánu. Ve vodách Jordánu byl Ježíš po Janově křtu zjeven jako milovaný Otcův Syn a poté, co byl pomazán Duchem Svatým, zahájil svou veřejnou službu. A bylo to opět u Jordánu, odkud se evangelium začalo šířit nejprve prostřednictvím kázání a zázraků samotného Krista a potom, po jeho vzkříšení a vylití Ducha Svatého o Letnicích, také přičiněním jeho učedníků do všech konců světa.

Tady na výšinách hory Nebo nás vzpomínka na Mojžíše zve, abychom ?pozvedli oči? a do své vděčnosti zahrnuli nejen podivuhodné Boží skutky v minulosti, ale také abychom hleděli s vírou a nadějí do budoucnosti, kterou Bůh chystá pro nás a pro celý svět. Tak jako Mojžíš jsme i my byli zavoláni jménem a vyzváni, abychom každého dne konali exodus z hříchu a otroctví směrem k životu a svobodě; byl nám též darován skálopevný příslib, který vede naše kroky. Ve vodách křtu jsme přešli z otroctví hříchu k novému životu a nové naději. Ve společenství církve, Kristova těla, už předem nahlížíme nebeské město, nový Jeruzalém, kde bude Bůh všechno ve všem. Z této posvátné hory Mojžíš směřuje naše zraky vzhůru, k naplnění všech Božích příslibů v Kristu.

Mojžíš se na Zaslíbenou zemi díval zdálky a v závěru své pozemské pouti. Jeho příklad nám připomíná, že i my jsme součástí věčné pouti Božího lidu dějinami. Ve stopách proroků, apoštolů a svatých jsme povoláni, abychom kráčeli s Pánem a uskutečňovali jeho poslání vydávat svědectví evangeliu o Boží všeobecné lásce a milosrdenství. Jsme povoláni, abychom se přičiňovali o příchod Kristova království prostřednictvím své lásky, služby chudým a snahy být kvasem smíření, odpuštění a pokoje ve světě kolem nás. Víme, že stejně jako Mojžíš ani my s největší pravděpodobností během svého života neuvidíme plné uskutečnění Božího plánu. Přece však máme důvěru, že svým nepatrným přínosem ve věrnosti povolání, které každý z nás dostal, přispějeme k narovnání cest Páně a k úsvitu jeho království. Víme také, že Bůh, který Mojžíšovi zjevil své jméno jako příslib, bude stále po našem boku (srov. Ex 3,14), dá nám sílu vytrvat v radostné naději i uprostřed utrpení, zkoušek a soužení.

Již od prvopočátků putovali křesťané na místa, která se pojila s dějinami vyvoleného národa, s událostmi života Kristova i rodící se církve. Tato velká tradice, jejímž pokračováním a potvrzením je moje nynější pouť, vychází z touhy vidět, dotknout se a v modlitbě a rozjímání okusit místa požehnaná fyzickou přítomností našeho Spasitele, jeho požehnané Matky, apoštolů a prvních učedníků, kteří jej spatřili zmrtvýchvstalého. Tady, ve šlépějích nesčetných poutníků, kteří nás během staletí předešli, jsme vyzýváni, abychom plněji docenili dar víry a růst v onom společenství, které překračuje všechna omezení jazyka, rasy a kultury.

Antická tradice putování na posvátná místa nám navíc připomíná nerozlučný svazek, jenž spojuje církev s židovským lidem. Již od počátků si církev v těchto zemích připomínala při liturgii velké postavy patriarchů a proroků na znamení svého hlubokého uznání jednoty obou zákonů. Kéž nám dnešní setkání vlije obnovenou lásku ke spisům Písma svatého a touhu překonat všechny překážky, které stojí v cestě smíření mezi křesťany a židy ve vzájemném respektu a ve spolupráci a službě onomu pokoji, ke kterému nás slovo Boží volá.

Drazí přátelé, shromáždění na tomto posvátném místě, pozvedněme oči a srdce k Otci. Chystáme se recitovat modlitbu, kterou nás naučil Ježíš; vzývejme ho, aby uspíšil příchod svého království a my abychom tak mohli spatřit naplnění jeho plánu spásy a spolu se svatým Františkem a všemi poutníky, kteří nás předešli se znamením víry, zakoušet nevýslovný dar pokoje ? pax et bonum ? který nás čeká v nebeském Jeruzalémě.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV