Rádio Vaticana

Kříž u cesty

16.5.2009

Homilie k 6. neděli velikonoční

Dobře zorganizovaná doprava vyžaduje, aby bylo na všech křižovatkách přesně označeno, kam která cesta vede. Za starých časů to nebylo tak nutné. Lidé daleko nechodili a doma své cesty znali. Proto stavěli raději na rozcestí kříže. Bylo to znamení morální, jakoby to každému chtělo říci: Uvědom si, křesťane, kam jdeš! Symbolika je prastará. Už o Herkulovi se vypravuje v mytologii, že si měl na rozcestí vybrat, chce-li jít po pohodlné cestě neřesti nebo po tvrdé cestě ctnosti. Podobně mluví i evangelium o široké bráně, která vede do záhuby a úzké cestě, která vede do života (Mt 7,13). Podle Kristova příkladu se ta úzká ztotožňuje s cestou kříže. Všecky cesty jsou pro jeho učedníky tedy nějak úzké. Knížka Následování Krista obsahuje jednu kapitolu s titulem ?Královská cesta kříže?, kde se upozorňuje v tomto smyslu: Jdi doprava, jdi doleva, obrať se nahoru, obrať se dolů, všude najdeš kříž. Kdo to slyší, spontánně si povzdechne: Co máme tedy my, chudáci, v této situaci dělat? Pro mladé, kteří vstupují do života, to nezní lákavě. A staří to suše komentují: Život je těžký, však to poznáte sami.

Proto dávali odjakživa mudrci rady, jak těch těžkostí využít k dobrému. Plutarchos napsal knihu O užitečnosti protivenství, kde se pokouší dokázat, jak odpor posiluje vlastní odvahu a sílu. Moderní autoři se spíš specializují na psychologická naučení, jak dýchat zhluboka a nepříjemnosti necítit. A když se stávají nesnesitelnými, staří stoici se neštítili eutanasie přirovnáním: je-li prostor ve světnici už tak zakouřený, že nemůžeš dýchat, vyjdi z něho ven!

Křesťanské tajemství kříže se ovšem nevysvětlí mudroslovím. Ale pokusme se tentokrát i je pozorovat z hlediska psychologického. Vyjděme z všeobecné zkušenosti, že člověk snadněji snáší bolesti, když dobře ví, proč trpí. Musí z toho mít výhodu především sám pro sebe. Nemáme o tom principu nejmenší pochybnosti, když jdeme k dentistovi, aby nám vytrhl zub. I rozdováděný mladík si odřekne zábavu s přáteli a dokonce i kus nočního spaní, když si uvědomí, že má zítra zkoušku na universitě. A co všechno dovedou vytrpět ti, kdo chtějí udělat velkou kariéru. Když je to zmáhá, dodávají si odvahy: Stojí to zato. Nadějí na věčný život v nebi se utěšovali a utěšují i křesťanští mučedníci. Naše husitské předky utěšovala hymna: ?Kristus nám za škodu stojí.? Podle velikosti a upřímnosti naděje se měří snášenlivost k velkým nesnázím.

Ale naděje někdy zklamou, mohou být iluzorní. V době reformace se diskutovalo i tom, je-li to opravdu ušlechtilé myslit jenom na své budoucí štěstí. Není to skrytý egoismus? Uctívají se proto ti, kdo zapomínali na sebe a obětovali se za pravdu, za ideál, i když sami tím velmi strádali. Ale i proti tomu se dá namítat, že ani to není neomylné řešení. Ideál se představuje jako abstraktní pravda. Člověk je naopak skutečný, konkrétní. Proč tedy obětovat skutečného člověka za něco, co by mohlo mít jenom knižní existenci a být výrobkem mozkových spekulací? Kolik jich např. vyhlašují politici! Máme všechny jejich programy považovat za vznešené?

Dobrá matka se proto neobětuje za formule, ale za své konkrétní dítě, za živou osobu. To jí dává opravdové zadostiučinění. Cítí, že tím naplnila smysl svého života. Nemýlí se. Cítí, že se člověk stává opravdovým člověkem láskou. Je velmi bolestná, když zůstává jednostrannou, když není oceněna od toho, koho miluje. Ale i tam vždycky doufá, že se to překoná. Pak jsou oba milující šťastni, i když je to stojí oběti.

Mohu to doložit malým příkladem z denního života. Jedna paní se mi svěřila. Když jsme se s mužem vzali, neměli jsme nic, než naše čtyři holé ruce. Dovedete si představit, co to znamená v dnešním velkoměstě. Ale dali jsme se boje. Brali jsme práce a pracičky, kde se jenom naskytly, a jedli jsme jenom to, co se za pár grošů koupilo. Ale Pán Bůh nám přál. Máme už dnes vlastní byt, muž má slušné zaměstnání, máme děti, které studují. Můžeme si něco ještě jiného přát? Někteří známí nám závidí. Ale já se přesto musím s něčím přiznat. V těch prvních těžkých letech jsem byla šťastnější. Zdá se mně, že jsme se mužem tehdy měli daleko víc rádi, měli jsme jenom jeden druhého, skoro nic jiného nebylo naše. Dnes už těch našich věcí je spousta a to nás rozptyluje.

Co z toho příkladu odvodíme pro duchovná život? Poměr duše k Bohu se v Písmu často přirovnává k lásce nevěsty k ženichu. Mystici proto rádi rozjímají o starozákonní knize Píseň písní a vztahují ty verše zamilovaných na sebe v tomto smyslu: Bůh miluje mne a já miluji jeho. Nevnímali proto tuze ani velká protivenství, která prožívali od vnějších okolností. Sv. Terezičku z Lisieux to tak nadchlo, že proto za mlada vstoupila do přísného Karmelu. Tam ovšem mohla svou lásku k Bohu plně prožívat. Ale nenašla tam žádné velké protivenství. Ostatní sestry ji měly rády a z vnějších potíží ji byla nepříjemná jenom zima v nevytopených místnostech. Ale byla šťastná, že může dokázat svou velkou lásku dokonce i takovými malými oběťmi.

Právě proto se její osobní svéživotopis s titulem Dějiny duše stal tak oblíbenou duchovní četbou v celém katolickém světě. Z jedné strany jsme si jisti, že u každé naší cesty, ať si vybereme jakoukoli, vždycky stojí kříž. Ale nedejme se tím postrašit. Velkou většinou tu převládají jenom křížky malé, nepříjemnosti všedního života a i ty dávají dost a dost možností, abychom je prožívali s upřímnou láskou k Bohu, k pravdě a k bližnímu. To pak nám dává záruku, že jsme na správné cestě. Ten, kdo jde neznámou krajinou, je vždycky rád, když ho ujistí, že jde správnou cestou.

Sv. Ignác z Loyoly po svém obrácením stále hledal novou cestu, na kterou by se s vervou vydal. Pochopitelně si nebýval jist, že si zvolil to nejlepší. Ale udělal svou vlastní zkušenost: když se při té nové volbě vyskytly nějaké nečekané potíže, neustoupil, nevracel se, naopak začínal si být jist, že je na správné cestě. Stál u ní kříž. Proto je nejlépe se pokřižovat a jít klidně dál.

Tomáš Špidlík