Rádio Vaticana

Duch svatý vyhání strach

31.5.2009

Homilie Benedikta XVI. na Seslání Ducha svatého, baz. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
Pokaždé, když slavíme eucharistii, žijeme ve víře tajemství, které se naplňuje na oltáři, účastníme se tedy svrchovaného skutku lásky, který Kristus realizoval svou smrtí a vzkříšením. Jeden a tentýž střed liturgie i křesťanského života ? velikonoční tajemství ? nabývá pak během různých slavností a svátků specifických ?forem?, které mají své další významy a skýtají zvláštní dary milosti. Mezi těmito slavnostmi vynikají Letnice, protože v nich se uskutečňuje to, co sám Ježíš ohlásil jako smysl celého svého pozemského poslání. Když vystupoval do Jeruzaléma, řekl apoštolům: ?Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!? (Lk 12,49). Tato slova nacházejí své nejvýraznější uskutečnění padesát dní po vzkříšení, tedy na Letnice, starobylý židovský svátek, který se v církvi stal prvořadou slavností Ducha svatého: ?A ukázaly se jim jazyky jako z ohně? a všichni byli naplněni Duchem svatým.? (Sk 2,3-4). Pravý oheň, Duch svatý, přinesl na zem Kristus. Neodcizil jej bohům jako Prométheus v řeckém mýtu, ale stal se prostředníkem ?Božího daru?, který nám vymohl největším skutkem lásky v dějinách: svou smrtí na kříži.

Bůh chce i nadále každou lidskou generaci obdarovávat tímto ohněm, a přirozeně je svobodný dělat to, jak a kdy chce. On je duch, a duch ?vane, kam chce? (srov. Jan 3,8). Existuje však ?normální cesta?, kterou Bůh zvolil, aby ?na zem vrhnul oheň?. A touto cestou je Ježíš, jeho Jednorozený vtělený, usmrcený a vzkříšený Syn. Ježíš Kristus založil církev jako své tajemné Tělo, aby prodloužil své poslání v dějinách. ?Přijměte Ducha svatého? ? řekl Pán apoštolům večer v den zmrtvýchvstání a doprovodil svá slova výmluvným gestem: ?dechl na ně? (srov. Jan 20.22). Dal tak najevo, že jim předává svého Ducha, Ducha Otce i Syna. V dnešní slavnosti nám, drazí bratři a sestry, Písmo opět říká, jak má vypadat společenství, jací máme být my, abychom přijali dar Ducha svatého. Ve vyprávění, které opisuje událost Letnic, svatopisec zmiňuje, že učedníci ?byli společně pohromadě? na stejném místě. Tímto místem bylo Večeřadlo, ?hořejší místnost?, kde Ježíš spolu se svými apoštoly konali Poslední večeři a kde se jim zjevil zmrtvýchvstalý; místnost, která se stala jakýmsi ?stolcem? rodící se církve (srov. Sk 1,13). Skutky apoštolů však spíše než fyzické místo chtějí zdůraznit vnitřní postoj učedníků: ?Všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách? (Sk 1,14). Svornost učedníků je tedy podmínkou, aby přišel Duch svatý; a předpokladem svornosti je modlitba.

Toto, drazí bratři a sestry, platí i pro dnešní církev, platí to pro nás, kteří jsme zde shromážděni. Chceme-li, aby se Letnice neomezovaly na pouhý obřad či připomínku ? byť sugestivní - ale byly aktuální událostí spásy, musíme se připravit nábožným očekáváním Božího daru, pokorným a mlčenlivým nasloucháním jeho Slovu. Aby v naší době znovu nastaly Letnice, je asi zapotřebí, aniž bychom něco odnímali Boží svobodě, aby se církev, ?zaujatá? svou vlastní aktivitou, více věnovala modlitbě. Učí nás tomu Matka církve, Nejsvětější Panna, Nevěsta Ducha svatého. Tento rok spadají Letnice právě na poslední den měsíce května, na který připadá svátek Navštívení Panny Marie. I to byl jistý druh malých ?Letnic?, který dal ze srdcí Alžběty a Marie vytrysknout radosti a chvále. Jedna neplodná a druhá panna, obě se mimořádným božským zásahem (srov. Lk 1,41-45) staly matkami. Hudba a zpěv, které doprovázejí naši liturgii, nám také pomáhají být svorní v modlitbě a proto chci vyjádřit své hluboké uznání Dómskému sboru Kammerorchester z Kolína. Pro tuto liturgii při letošním dvousetletém výročí smrti Josepha Haydna byla velmi vhodně zvolena jeho Harmoniemesse, poslední ze ?mší?, složených tímto velkým skladatelem, vytříbená symfonie ke slávě Boží. Vás všechny, kteří jste při této příležitosti zde, co nejsrdečněji zdravím.

Ve vyprávění o Letnicích ve Skutcích apoštolů jsou pro označení Ducha svatého použity dva velké obrazy: bouře a oheň. Svatý Lukáš má zřetelně na mysli zjevení Boha na Sinaji, jak je podává kniha Exodus (19,16-19) a kniha Deuteronomium (4,10-12,36). V antickém světě byla bouře znamením božské moci a člověk ve styku s ní pociťoval podrobenost a strach. Chtěl bych však podtrhnout ještě další aspekt: bouře je popsána jako ?silný vítr?, což poukazuje na vzduch, kterým se naše planeta liší od těch ostatních a umožňuje nám na ní žít. To co je ovzduší pro biologický život, je Duch svatý pro život duchovní; a jako existuje zamoření atmosféry, které způsobuje otravu prostředí i živých bytostí, tak existuje zamoření srdce a ducha, které uráží a působí otravu duchovnímu bytí. Stejně tak, jako si netřeba zvykat na zamoření vzduchu, což je dnes prioritou ekologického úsilí, je třeba se podobně stavět i k tomu, co korumpuje ducha. Zdá se však, že na mnohé produkty, které kolují v našich společnostech a které zamořují mysl a srdce, např. na obrazy, které činí z rozkoše, násilí či pohrdání mužem i ženou efektní podívanou, si zvykáme bez obtíží. Také toto je svoboda, říká se, aniž by se uznalo, že to všechno znečišťuje a intoxikuje duši zejména nových generací, a vede pak k tomu, že podmiňuje samu jejich svobodu. Metafora mocného větru Letnic však připomíná, jak je cenné nadechnout se svěžího vzduchu: jednak plícemi toho fyzického, a jednak srdcem toho duchovního; uzdravujícího ovzduší ducha, kterým je láska.

Jiným obrazem Ducha svatého, který nacházíme ve Skutcích apoštolů je oheň. Zmínil jsem na začátku ve srovnání s Ježíšem mytologickou postavu Prométhea, který připomíná charakteristický rys moderního člověka. Lidská bytost, která se zmocnila energií kosmu - ?ohně? - jakoby se dnes chtěla prohlásit za boha a chtěla transformovat svět a vyloučit, odsunout stranou nebo dokonce odmítnout Stvořitele vesmíru. Člověk už nechce být obrazem Božím, ale sebou samým, prohlašuje se za soběstačného, svobodného a dospělého. Takovýto postoj je jasným projevem neautentického vztahu k Bohu, jenž je důsledkem falešného obrazu, který si o Něm člověk vytvořil, jako marnotratný syn v evangelním podobenství, který věří, že se realizuje, když odejde z otcova domu. V rukách takovéhoto člověka se ?oheň? a jeho enormní potenciál stává nebezpečným. Může se obrátit proti samotnému životu a lidstvu, jak, bohužel, dokazují dějiny. Trvalým varováním zůstávají tragédie v Hirošimě a Nagasaki, kde atomová energie, užitá k válečným účelům, vedla k rozsévání smrti v neslýchaných dimenzích.

Bylo by možné nalézt mnohé příklady, méně závažné a podobně příznačné v každodenní skutečnosti. Písmo svaté nám zjevuje, že energie schopná pohnout světem není anonymní a slepou silou, ale je činem ?Božího ducha, který se vznášel nad vodami? (Gn 1,2) na počátku stvoření. Ježíš Kristus ?přinesl na zem? nikoli životní sílu, která zde již byla, ale Ducha svatého, tj. lásku Boha, která ?obnovuje tvář světa?, očišťuje ho od zla a osvobozuje z nadvlády smrti (srov. Žl 103/104,29-30). Tento ?oheň?, čirý, bytostný a osobní oheň lásky, sestoupil na apoštoly, shromážděné k modlitbě s Marií ve Večeřadle, aby z církve učinil prodloužení Kristovy obnovující moci.

Poslední myšlenka vyplývá nakonec opět z vyprávění Skutků apoštolů: Duch svatý vítězí nad strachem. Víme, jak se učedníci utekli do Večeřadla po uvěznění svého Mistra a zůstali tam uzavřeni ze strachu, že je stihne stejný úděl. Po Ježíšově zmrtvýchvstání tento jejich strach nezmizí. Až po Letnicích, kdy na ně sestoupil Duch svatý, vyšli tito mužové beze strachu ven a začali všem hlásat dobrou zprávu o ukřižovaném a vzkříšeném Kristu. Neměli žádnou obavu, protože cítili, že jsou v rukou silnějšího. Ano, drazí bratři a sestry, kam vstoupí Duch Boží, tam odtud vyhání strach; dává nám poznat a pocítit, že jsme v rukou Všemohoucí lásky: ať se stane cokoliv, jeho nekonečná láska nás neopustí. Dokazuje to svědectví mučedníků, odvaha vyznavačů víry, neochvějná misijní horlivost, smělost kazatelů, příklady všech svatých, v některých případech dokonce mladistvých i dětí. Dokazuje to existence samotné církve, která navzdory lidským omezením a vinám, i nadále prochází oceánem dějin, pobízená dechem Boha a oživovaná očistným ohněm. S touto vírou a s touto radostnou nadějí dnes opakujme na přímluvu Panny Marie: ?Sešli svého Ducha, Pane a obnovíš tvář země! ?.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV