Rádio Vaticana

Tři volební obrazy

14.6.2009

Minulý víkend se nesl ve znamení voleb do Evropského parlamentu, alespoň v mediální realitě. Běžného voliče, soudě podle účasti, toto téma nijak zvlášť neoslovilo. Přesto, nebo právě proto, se ve třech obrazech - krátkých glosách - ještě vraťme k jejich předehře i průběhu. S těmito volbami se totiž spojila v českém prostředí řada jevů, které by neměly zůstat zapomenuty.

Obraz první: Vejce, facebook a nezkaženost mládí

V předvolební kampani se v tuzemské krajině poprvé výrazně prosadila nová média a technologie, konkrétně sociální sítě typu Facebook. Sociolog médií Jaromír Volek zmiňuje, že právě v prostředí digitálních sociálních médií se objevil jediný skutečně výrazný fenomén uplynulých voleb - mediálně vděčné téma čistoty a nezkaženosti mládí. ?Po dvaceti letech se tak na mediálně-politickou scénu opět vrátili studenti... Zvláště v Čechách jde o významný historicko-politický fenomén, který se jako blaničtí rytíři probouzí v posledním století vždy po dvacetiletém spánku, aby nastavil zrcadlo určité formě arogance moci, která s udivující sociální tupostí neodhadne sílu tohoto fenoménu a podobně jako soudruh Štěpán hlásá, že ?tu děti nebudou diktovat, co se má dělat?.? Volek ale kriticky podotýká, že zůstává otázkou, do jaké míry jde o skutečně spontánní projev či jen o šikovně rozehranou partii spindoktorů některých politických stran. Přesto je podle něj mimo pochybnost, že zmlácené děti spouštějí chování českých voličů mnohem efektivněji než jakékoliv obviňování politiků z korupčního jednání či styky s mafií.

Tuzemští komentátoři i osobnosti, které pocítily nutkání vyjádřit se k vrhání vajec na politiky, se nemohli shodnout v tom, zda je to dobře nebo špatně, jestli jde o praktiku fašistickou a totalitní nebo přirozenou a demokratickou. Jenže v postmoderním prostředí ?multi-kulti? jde o akci zbavenou hodnotících znamének. Platí-li postmoderní krédo ?anything goes?, tedy všechno je možné, všechno má stejnou hodnotu a význam a neexistuje přirozený řád věcí, proč bychom tedy nemohli házet po politicích vejce? Křesťané se mohou dovolávat desatera, etiky a hodnot, které odkazují ke Kristu a nebeskému království, ale jakých hodnot se může dovolávat Evropská unie, která úmyslně a cíleně popírá své křesťanské kořeny, v konečném důsledku tedy i tradici humanismu a demokracie?

Obraz druhý: Kdo jsou dnešní komunisté a kdo je pořád pomlouvá

Předseda KSČM Vojtěch Filip v předvolebním týdnu napsal dopis generálnímu řediteli České televize Jiřímu Janečkovi. V něm si stěžuje na vysílaný dokumentární seriál, zaznamenávající proces s Miladou Horákovou. Jde prý o narušení předvolební kampaně voleb do Evropského parlamentu. A dále: Podobné návraty k minulosti mají podle Filipa sloužit k odvádění pozornosti občanů od současných problémů finanční a ekonomické krize.

Můžeme si povzdechnout nad nestoudností komunistického funkcionáře, který už z pouhých televizních upoutávek pozná, zda pořad je či není objektivní a vyvážený. Co by bylo možné k promítanému záznamu dodat, abychom jej objektivizovali či vyvážili? V závěru svého dopisu Filip možná pochopil, že zrovna stížnostmi na dokument o Horákové trochu přestřelil - nežádá tedy jeho stažení a zastavení vysílání, ale pouze odložení na dobu po volbách. Jako by tím nechtěně parodoval knihu Kazatel: Je čas pravdu mluvit a je čas o pravdě mlčet. Podle toho, jak se to nám, rozuměj komunistům, zrovna hodí.

Na celé kauze je ale jedna důležitá a potěšující věc. KSČM poprvé od roku 1989 veřejně přiznala, že je přímým následníkem a dědicem nechvalně proslulé KSČ. Po svých předchůdcích tedy zdědili dnešní komunisté odpovědnost za justiční vraždy, politickou, společenskou a mravní devastaci země. Je dobré vědět, že od teď se na ně lze obracet se žádostmi o nápravu zničených životů a pošlapaných práv. Filip se k vlastním kořenům přihlásil s odzbrojující upřímností a charakteristickou obojakostí. Píše: ?KSČM je jinou politickou stranou než KSČ a má vlastní historii. To ale neznamená, že se nehlásíme k minulosti i současnosti.? Takže si vyberte...

A ještě jedna zajímavá věc vyplývá ze stanoviska KSČM k vysílání dokumentu o Miladě Horákové. Kromě primitivního antikomunismu, který Filip odsuzuje, zřejmě existuje ještě antikomunismus sofistikovaný. Ten je podle všeho v pořádku. Když už tedy někdo musí být antikomunistou, ať je jím inteligentně - soudruh Filip nám jistě brzy sdělí, jak by si to představoval, abychom neuráželi jeho jemnocit.

Obraz třetí: Politik má duši a neví, kde ji vyčistit

Jedním z politiků zasažených vzedmutou vlnou vržených vajec byl i František Bublan, bývalý kněz, bývalý ředitel civilní rozvědky, bývalý ministr vnitra a pravděpodobně i příští ministr téhož resortu. Ve svém komentáři pro deník Právo ze 30. května se vyznává, jak jej tato nová zkušenost zasáhla a poznamenala.

Ukazuje se, že i přes postmoderní proklamovanou a vzývanou pluralitu má člověk hluboko v sobě zakořeněné bipolární vidění světa, potřebu konstruovat si zjednodušující dichotomie, skrze které uchopí okolní svět. My, pokojní a diskutující tvůrci sametové revoluce, a oni, zvlčilí vrhači vajec. My, budovatelé společnosti, a oni, násilníci bavící se destrukcí.

Svůj článek Bublan nazval ?Sako dám do čistírny, a duši??, a přestože se v něm o duši nikde nezmiňuje, je potěšující, že se toto slovo objevilo i v levicovém, materialisticky zaměřeném deníku. Bublanovy stesky jsou navíc dokladem rozšířeného společenského jevu. Můžete jednat jako bezskrupulozní oportunista, řídit se pouze zákonem vlastního prospěchu, a přesto přijde den, kdy se označíte za staromilce, budete volat po vyšším mravním řádu a schvalovat jen jednání ?bohumilé?. Kéž by tato verbální obrátka šla ruku v ruce se skutečnou změnou smýšlení.

Tři načrtnuté předvolební obrazy jsou dokladem toho, že ve společnosti dochází k hlubokým a zásadním proměnám ve vztahu k obecně sdíleným hodnotám, pojmu demokracie i každodenní morálky. Ptáme-li se, jaká je zde role křesťanů, nabízí papež Benedikt XVI. odpověď obsaženou v antickém Listu Diognetovi: ?...křesťané jsou ve světě tím, čím je duše v těle. Duše miluje tělo, které ji nenávidí, i údy; také křesťané milují ty, kdo je nenávidí. Duše je uzavřena v těle, ale dodává mu sil: také křesťané jsou drženi ve světě jako ve vězení, ale dodávají světu sil. Bůh jim udělil tak vysoké místo, a není jim dovoleno je opustit.?

Ondřej Krajtl