3.7.2009 

Homilie ke 14. neděli v mezidobí

Častěji se slyší tato poznámka: Hlavním obsahem Starého Zákona jsou knihy proroků. Prorokům se také dávalo slovo ve shromáždění věřících. Dnes se zdá, jakoby už vyhynuli a stali se dokonce i podezřelými. To odporuje výslovnému mínění sv. Pavla. Píše Korintským: ?Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíc o dar prorocké řeči. Vždyť kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu, a nikdo mu nerozumí. Je puzen Duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím. Ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich užitek, napomenutí a povzbuzení... Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abystze měli prorocký dar? (1 Kor, 1-5).

Jak se stalo, že dnes nacházíme mezi kanonizovanými svatými mučedníky, vyznavače, panny, ale ne svaté proroky, zatímco v prvních dobách ve východní církvi byli. Slovo prorok někdy dostalo i dost podezřelý význam. Najdeme pro to historický důvod u heretických montanistů, kteří prorokování zneužívali k pochybným projevům pobožnosti. Tak to ovšem nemínil sv. Pavel a neodpovídá to ani slovníku Starého Zákona. Filologicky prorok označuje někoho, kdo rokuje, mluví za druhého, je jím poslán. Proto starozákonní proroci obyčejně začínali svou řeč tímto úvodem: ?Toto praví Hospodin?, ?Slyšte slova Pána?. Jak se mohli odvážit takto mluvit? Obyčejně se odvolávali na vidění, která měli předtím, proto se jim také říkalo ?vidoucí?; dnes bychom řekli, že byli visionáři. Těm se ovšem nesnadno věří. Proto i např. Jeremiáš varuje před falešnými proroky, kteří rozšiřují své domněnky a sny.

Jak tedy pravý prorok dokáže svou hodnověrnost? Nejlépe fakty, opravdu se splní to, co předpověděl. Neohlašují často věci příjemné, není jim samým snadné s tím vyjít na veřejnost, když jde o blížící se katastrofy. Jeremiáš se pro své předpovědi dostal do tuhého vězení. Můžeme je tedy označit za jasnovidce? Nebylo by radno ty termíny ztotožňovat. Jasnovidci, jsou-li opravdu takoví, vidí jasně budoucí děje jako přítomné. Prohlásí proto kategoricky: Stane se to a to. Prorok naopak soustředí svou pozornost na přítomnost, na to, co se děje dnes, ale vidí, kam ta situace spěje. Vidí do úmyslů Boží prozřetelnoti, ale přitom ostře pranýřuje ty, kdo je dovedou překazit. K těm se obracejí více méně těmito slovy: ?Budete-li pokračovat v tom, co děláte, stihne vás a svět velké neštěstí. Ale není nevyhnutelné, když se napravíte, když budete dělat pokání.? Můžeme tedy říci, že na rozdíl od jasnovidce, prorok uspěl, když se nepřihodilo to, před čím varoval.

Měli-li proroci velkou úlohu ve Strém Zákoně, je i dnes prorocký dar jednou z hlavních funkcí církve. Je dána neomylně těm, kdo ji jménem Božím mají vésti, aby řekli Božímu lidu, čeho je v jisté době nejvíce zapotřebí. Oficiální církev se vyjadřuje všeobecně, ale potřebují i jednotliví křesťané, aby je někdo vedl a ukazoval jim cestu konkrétně. Nedivíme se proto, že si sv. Pavel velmi váží těch, kterým se takového Božího vnuknutí k užitku bližních dostává. Řekli jsme sice, že už v dnešním církevním slovníku slovo prorok skoro vymizelo, zatím co ve východní církvi se udrželo déle. Označovali totiž názvem prorok pověstné duchovní otce. Ti totiž jsou povoláni, aby lidem řekli, jaký úkol jim chce Bůh svěřit, jaké mají k tomu schopnosti a čeho se mají varovat, aby Boží plány nepřekazili, aby je samé nestihlo neštěstí.

Vyskytuje se i dnes na Východě i na Západě mnoho těch, kdo v této funkci vynikli tak, že se stali světoznámí, pro svou kardiognosii, neobyčejný vhled do lidských srdcí. Vzpomeňme si např. na otce Pia z Pietrelciny a na knihy, které se vydávají o ruských ?starcích?. Znamenají vždycky mnoho pro vývoj církve, jejich nedostatek přináší vždycky krizi duchovních povolání. Jak takový dar vzniká? Některé doložené zprávy se jeví jako zázračné. Je však zajímavé, že oni sami zázračnost kardiognosie popírali touto úvahou: Bůh nás stvořil, abychom jedni druhému dobře rozuměli. Hřích vybudoval mezi námi neproniknutelné zdi. Láska, která rozbije egoismus, otvírá bránu do srdcí bližních. Kromě toho musíme si být jisti, že Bůh sám pomáhá těm, kdo chtějí skutečně pomoci duchovně jiným. Ruskému starce sv. Serfina Sarovského chválili, že čte v srdci bližních jako v otevřené knize. On se tomu bránil tímto výrokem: ?Srdce člověka je otevřeno jenom Bohu. Já proto vždycky prosím Boha, aby mně vnuknul to pravé slovo, které bližní potřebuje slyšet.? Je zajímavé, že Pavel porovnává prorocký dar s ?darem jazyků? a dává prorokům přednost. Mohli bychom to přenést do moderní mluvy tímto způsobem: porozumět duchovně bližnímu je daleko důležitější než charismatické nadšení a osobní útěchy v pobožnosti. A pokud jde o porozumění druhým lidem, množí se v moderní době studie psychologické a sociologické. Chce se porozumět, co s lidmi zamýšlí vlády světa. Ale přesto je bez pochyby daleko důležitější pomoci jednotlivcům poznat, co s nimi zamýšlí Bůh, jakou má mít jejich kamínek funkci ve velké mozaice světového chrámu.

Protože tu jde o funkci prozřetelnostní, napomíná Pavel, aby se toho daru užívalo s rozvahou a ve prospěch celé komunity věřících. Prorok ať nestrhuje část komunity k sobě a nesnaží se tak sám ovládat církev na úkor jiných. Jakoby předvídal budoucí vývoj slabost prorockých osobností, sklon k fanatismu, Pavel jim píše: ?Vyšlo snad slovo Boží od vás? Nebo přišlo jenom k vám samotným? Pokládá-li se někdo za proroka, nebo za člověka obdařeného Duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně. Kdo to neuznává, nedojde sám uznání. A tak, bratří moji, snažte se prorokovat a nebraňte mluvit jazyky. Všecko ať se děje slušně a spořádaně? (1 Kor 14,36-40).

Někoho snad překvapí, že po takovém upřímném ocenění charismatických osobních darů přejde Apoštol k tak přísnému disciplinárnímu napomenutí. Ale je to i doplněk teologické reflexe: individulální charismatické dary jsou projevem Ducha Božího, který je Duch lásky, tedy jenom v prostředí společné lásky a jednoty církve se ověří jejich pravost.

Tomáš Špidlík

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.