Rádio Vaticana

Varhany

17.7.2009

Homilie k 16. neděli v mezidobí

Ukazovali mně v Řecku kostel, který má varhany. Je to tam zvláštnost. Chtějí zpívat Pánu Bohu čistými lidskými hlasy. Ale má to i jiný vážnější důvod. Tradicionální liturgický zpěv se tam nedá vepsat do našich not, intervaly mezi jednotlivými tóny neodpovídají naší stupnici. Zato v našich kostelích skoro všude varhany jsou, v malích kaplích se nahrazují alespoň skrovným harmoniem. Hlas varhan je silný, zaplní celý prostor, mají mnoho rejstříků. Je to jakoby se k našim hlasům, které zpívají, chtěla připojit celá příroda. Ale to nás vede k otázce: Odkdy se v kostele vlastně zpívá?

Zpěv je jakoby přirozeným doplněním slov. I malé dítě, když se naučí nějaké nové slovo, začne si je jakoby prozpěvovat. Potvrdí tím, že se mu líbí. A když někde pěkně zpívají a hrají, upozorní tím na svou přítomnost. Starověcí filosofové, Platon a Aristoteles, kladli velký důray na hudbu z hlediska morálního, protože působí na lidské city a vášně. Proto jisté druhy hudby doporučují, jiné zakazují, zvláště ty, které by probouzely smyslovost. Čistá a ušlechtilá hudba je naopak prostředek k očišťování duše. V Bibli Starého zákona jsou hlavními modlitbami žalmy a ty se zpívaly. Naznačuje to slovo samo. Termín žalm pochází z řeckého psallein, zpívat, jásat. Zpěvem se měla upoutat pozornost ke slovům, jejichž slovní recitace by unavila.

Může se však stát i opak. Někdy se tak upoutáme na pěknou melodii, že se nestaráme o to, co slova písně říkají. Z toho důvodu byli staří egyptští mniši proti příliš ozdobnému zpěvu žalmů. Jeden z nich píše: ?Rybář chytá na udici a na červa a podobně i ďábel pomocí samotných zpěvů strhuje mnicha k marné slávě.? Nedivíme se tomu. Když někdo pěkně zpívá, rád se tím pochlubí a dá se obdivovat; posluchači pak obdivují jeho a zapomenout na to, že se v kostele zpívá ke chvále a slávě Boží. Kázáním proti zneužití hudby a zpěvu se však nemíní vyhubit jejich užitečnost. Kasián, který popisuje ze zkušenosti duchovní život starých mnichů, považuje tedy za důležitější ukázat na tento pozitivní prvek. Proto píše: ?Často právě, když jsem zpíval verš žalmu, jsem se ocitnul v horlivé modlitbě. Melodický hlas některého bratra někdy probudil duše z jejich dřímoty.? Jiný autor, Teodoret Cyrský, si myslí, že je krásná melodie žalmů také dobrý prostředek, jak si zapamatovat, co se v nich říká. Vzpomínám si, jak toho použil v moderní době jeden holandský kněz, který předělal texty školního katechismu do žalmové formy a pak je s dětmi prostě zpíval. Uměly pak katechismus na nejlepší známku. Bohužel to přebásnil dost neuměle a některé texty působily dost směšně. Lépe uměl využit podbné metody jeden z našich kněží. Mariánská kázání v máji organizoval takto. Zazpívali všichni jednu sloku z písně Tisíckrát pozdravujeme tebe. Je totiž dogmaticky obsažná, ale málokdo si toho všimne. Hned po zpěvu vysvětlil smysl slov, které tu jsou. Nato tu sloku zase všichni zazpívali. Potom se přešlo k další sloce. Myslel, že probere píseň celou, ale vyšlo to ještě na další dvě kázání. A neušla mu ani jiná radostná zkušenost. Všiml si, že někteří, když vyšli z kostela, si potichu pozpěvovali sloky téže písně. Utkvěla tedy v paměti.

Ale při této příležitosti je potřeba zaujmout postoj i k jiné otázce: Jaký má být ten zpěv, melodie a doprovod k tomu, co se v kostele zpívá? Není to náhodou, že v našich kostelích převládly varhany. Jejich hudba se skutečně chápe ne jako samostatný koncert, ale jako vnější doprovod ke zpěvu jednohlasnému. Ten býval dlouhou dobu jenom latinský a obsahoval slova mešních textů. Liturgie má být totiž sjednocující, věříme to, co se společně modlíme. Proto všichni v kostele recitovali nebo zpívali jeden společný text, platný i pro jiné chrámy a schválený církevní autoritou. Uskutečňovala se tu výzva, kterou končí mešní preface: ?S anděly, s archanděly a se všemi nebeskými chóry jedním hlasem voláme.? Jednohlasné byly i zpěvy v byzantské slovanské liturgii. Ale ponenáhlu se tu pociťoval jeden vážný nedostatek: omezení tvořivosti osobní. Nemají mít v chrámu místo i současní hudební umělci? Jak to vyřešit? Začaly se proto na různých místech vkládat do úřední liturgie malé vložky, jakoby árie v opeře. Tam se ovšem závodilo o přednost v líbivosti a pochopitelně i v marnivosti. Proto tyto vložky církevní autorita hleděla omezovat.

Ale vznikla nová iniciativa důstojnější i při papežských bohoslužbách: čtyřhlasný zpěv v duchu palestrinovského kontrapunktu. Je pozoruhodné jak rychle pronikal i jinde a jak si ho dokonale osvojila slovanská východní liturgie. Dnes, když slyšíme mohutné chóry ruské, ukrajinské a jiné, už nikdo nevzpomíná na to, že i tam je církevní autorita zakazovala, ale neuspěla. Ukázalo se totiž, že právě tento zpěv dobře odpovídá duchu společné liturgie. Všimněme si, jak je tento čtyřhlas, odborně nazývaný kontrapunkt, složen. Melodie vedoucího hlasu, prvního tenoru stoupá do výše, zatím co hluboký druhý bas sestupuje dolů; v zápětí se ty směry obrátí. Druhý tenor se přizpůsobuje jaksi prvnímu, a první bas se snaží udržet dominantu. Každý hlas si tedy jakoby stále zpívá po svém, ale každý se úzkostlivě snaží o to, aby se to dělo v dokonalé harmonii s ostatními. Můžeme v tom vidět krásný obraz ideálního soužití v církvi. Tu si mám každá osoba uchovat svou vlastní originalitu, svou funkci, ale má se přitom stále starat o to, aby se to dělo v harmonickém souladu se všemi ostatními. Podiví nás, když si všimneme, jak dobrý znalec v kontrapunktu si označí v notách jen vedoucí hlas, ty ostatní okamžitě odhadne. Kéž by takový ohled platil i v životě.

Ale nezapomínejme, že v umění není žádý druh defnitivní. Jsou tedy stálé pokusy zavést do bohoslužby i nové druhy moderní hudby, po případě i nahrazovat varhany kytarou a podobně. K tomu se dá všeobecně poznamenat jen tato rada. Zpěv a hudba se musí přizpůsobit tomu, co doprovází a i místu na kterém se děje. Kostely se stavějí tak, aby byly nejpěknější budovou ve městě. Tedy i hudba, která v nich zaznívá má usilovat o to, aby byla opravdu umělecká, inspirovaná duchem Božím a schopna ducha Božího inspirovat v jednotě ducha věřících.

Tomáš Špidlík