Rádio Vaticana

Krize daru

25.7.2009

Dvě zprávy z červencového zpravodajství ? slib amerického prezidenta Obamy, že se zasadí o snížení počtu umělých ukončení těhotenství ve Spojených státech a velkou většinou italského parlamentu schválený návrh prezentovat Valnému shromáždění Spojených národů, aby umělé ukončení těhotenství nebylo používáno jako nástroj demografické kontroly. Zdá se, že naznačují, že končí historické údobí, jež začalo v šedesátých letech, když se šířil tzv. pokrokový názor, že umělé ukončení těhotenství má být zaručeno jako právo svobodné volby žen a mělo být tedy považováno za kladnou možnost vykonávat individuální právo.

Jako ozvěna tohoto přesvědčení, jež se prosazovalo díky ideologické, radikální a feministické propagandě, se umělé ukončení těhotenství rozšířilo jako prostředek kontroly porodnosti v zemích Třetího světa; a dělaly to i mezinárodní humanitární organizace a propagovaly je jako nástroj, který zaručuje svobodu žen, a to i tehdy, když je nařizoval stát. Dnes demografická krize a protestní hlasy proti tiché likvidaci nevinných bytostí, které se zvedly především ze strany katolické církve, jež vždycky bojovala za to, aby na světových konferencích nebylo umělé ukončení těhotenství oficiálně považováno za metodu antikoncepce a za jakési znamení osvobození žen, vyvolávají změnu názoru v této otázce, která zahrnuje i feminismus.

Ostatně je už zřejmé, že se nedosáhlo ani toho, čím se oháněli zastánci potratu, jako pádným důvodem k podpoře jeho uzákonění, totiž jistota, že se tímto způsobem zmenší počet ukončení těhotenství, ba že zcela zmizí, také díky svobodnému rozšíření antikoncepčních prostředků. Proč naše pokroková a osvícená národní společenství nedokážou potřít toto zlo? Bylo by na čase opravdu vážně si položit tuto otázku a snažit se hledat přesvědčivé odpovědi, ne ovšem ideologické! V této souvislosti přichází na pomoc poslední kniha psychoanalytika Claudia Risé ?Krize daru. Narození a ?Ne? k životu?(str. 160), podle něhož ?potrat ? tedy umělé ukončení života nenarozeného dítěte ? nevzniká jen z individuální ničemnosti nebo nepozornosti nebo z oportunismu politických stran, nezodpovědných a důkladně neobeznámených s problémem. Claudio Risé zdůrazňuje, že sahá svými kořeny do mnohem rozsáhlejší půdy psychologie, poznání a afektů a je živeno větším zpátečnickým pokušením, které je vždy přítomno v lidské psýché (duši): totiž zabít nové, co se rozvíjí, co vyžaduje změnu, sotvaže to začíná nabývat konkrétní formu. Dříve než se narodí a donutí tě změnit se zároveň s ním.

Autor začíná svůj průzkum už od řecko-římských mýtů, aby dospěl k židovsko-křesťanské tradici. Znovu objevuje v náboženských tradicích smysl, význam narození, totiž význam obnovy a znovuzrození, jimž se často staví na odpor strach: Zabít rodící se dítě, zastavit čas je přirozeně také způsob podvědomého myšlení, jak přemoci naši smrt, do něhož je vepsána. Tak zabíjejí sotva narozené děti Chronos-Saturnus, který platí za tento záporný pud melancholií a pesimismem, a Herodes; oba dva to dělají, aby si udrželi moc, protože se cítí ohrožováni; ale také Medea, která se cítí všemohoucí, protože narození nějaké nové lidské bytosti produkuje ve světě rozpolcení mezi přilnutím a odporem k přeměně. Vždyť Ježíš, který věří v proměnu, v obrácení srdce a chce toho dosáhnout, přijímá děti s láskou a radostí, pro něho jsou hlasateli nového světa a mírou pro vstup do nebeského království.

Kulturní model moderní západní společnosti, v níž se umělé ukončení těhotenství stalo právem, se zakládá na kontrole situací a na vlastnění osob a věcí, hledí s nedůvěrou na fakt, že by měla důvěřovat, svěřit se a přijmout dar. Velmi často se lidé zřeknou dítěte, které se má narodit, aby stále více zhltali, nasháněli, nahromadili peníze, pohodlí, kariéru, zvýšili svou životní úroveň, a měli co nejvíce zábavy. Ostatně to není po prvé - píše Risé, že ?si člověk dělá hmotné modly, aby se vyhnul daru sama sebe, jenž má svůj živý obraz v synu, v dítěti, které se rodí?, ale pak až pod tlakem skutečnosti, že není šťasten a že je osamocený, otevírá své srdce k přijetí.

Zeptejte se žen, které odmítly dar života a pod nátlakem okolí nebo i ze své vůle ?si to daly udělat?, jak zní úděsně otrlá fráze, znamenající umělé ukončení těhotenství, zeptejte se jich, na celém světě jsou jich miliony, ve vašem okolí desítky, jaký mají názor na pokrok v zákonodárství, které povoluje umělý potrat, zeptejte se jich, kolik štěstí jim přineslo uplatnění práva svobodné volby ? totiž dát chirurgicky odstranit počaté dítě v jejich lůně. Zeptejte se jich, kolikrát je při pohledu na hrající si děti a zvláště na plačícího drobečka, bodne myšlenka to mé dítě si mohlo také takhle hrát , takhle opojně oplakat a být také tak miloučké, zeptejte se jich, kolikrát v noci, když nemohou spát, se jim vrací hlodavá myšlenka, výčitka svědomí, na ty chvíle, kdy lékař dokončil chirurgický zákrok umělého ukončení jejich těhotenství, zeptejte se jich, zda na ty chvíle myslí jako na chvíle štěstí a radosti? Zeptejte se jich na myšlenky, které jsou neodbytné, zvláště když onemocní orgány, kde ony odmítly dar rodícího se života, nebo když pak nemohou mít děti!

Nedivte se pak, že Chesterton vytvořil tuhle definici: ?Pokrok nikdy nebyl nic jiného než pronásledování obyčejného člověka ? naše téma nám vnucuje dodatek: ?než pronásledování a zarputilá dychtivost zničit rodící se život. ? Zdá se, že nezbylo už nic, co by pokrok mohl normálnímu člověku sebrat,? končí lapidárně Chesterton.

Josef Koláček