Rádio Vaticana

Kalich

4.9.2009

Homilie k 23. neděli v mezidobí

Při mešní liturgii stojí na oltáři v kostele kalich. Doma užíváme láhve a sklenic. Jaký je rozdíl mezi sklenicí a kalichem? Kalich je slovo starobylé a biblické, proto už samo v sobě naznačuje užívání obřadné a posvátné. Na východních hostinách koloval jeden kalich s vínem, ze kterého si připíjeli všichni na znamení vzájemné jednoty. Toho zvyku se tedy přidržel i Ježíš při poslední večeři s apoštoly. Tam se také modlil: ?Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli jedno v nás? (Jn 17,21). Je tedy i na našich oltářích kalich symbolem vzájemné jednoty, v tomto případě jednoty věřících, jednoty církve. Vyloučení od tohoto vzájemného přijímání, latinsky exkomunikace, označuje přerušení vzájemného spojení.V tom smyslu je symbol docela zřetelný. Liturgisté se snaží o to, aby byl co nejvíce výmluvný. Proto se např. podávají nejdříve navzájem ruce na smíření. Ale katolíci a pravoslavní přisuzují vzájemnému přijímání z kalicha zvláštní účinnost, kterou nazývají svátostnou. Svátosti jsou symboly spojené s modlitbou samého Krista, udělují se jeho jménem a jeho slovy, mají tedy i jeho neomylnou sílu, ?dělají to, co naznačují viditelně?. Pochopil to dobře sv. Pavel když píše Korinťanům: ?Mluvím k vám jako k rozumným lidem. Posuďte sami, co říkám: Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu?? (1Kor 10,15-17).

Teologové se tedy shodují v tom, že je eucharistie svátostí jednoty církve. Snadno se to řekne, daleko nesnadnější však je vysvětlit, co slovem církev rozumíme. Vždyť právě v této otázce se křesťané rozdělili na různé církve a církvičky, mají proto i různá mínění o tom, co je spojuje. Důsledek je, že mají i jinou víru o smyslu slavení eucharistie. Nejdále od nás jsou ti, kdo by chtěli vidět v liturgii jenom psychologické posílení přátelského vztahu. Ti ovšem dávají velký důraz na to, aby se oltář jevil jako společná tabule. Lámání chleba a pití vína z jednoho kalicha se přijímá jako vhodný starodávný symbol spřátelení. Ale mohl by se nahradit i jiným pokrmem a nápojem, zvláště v těch zemích, kde je jiná strava a kde víno neroste. I slov by se přitom mohlo užívat podle toho, jak je inspiruje příležitost.

Daleko věrnější tradici jsou ovšem ti, kdo věří, že nás spojuje věrnost k evangeliu a berou Písmo svaté jako normu života. Tam ovšem čteme, že Kristus výslovně řekl učedníkům, aby dělali to, co dělal on při večeři na rozloučení s nimi, aby to konali na jeho vzpomínku. Patří tedy k církvi ti, kdo chtějí být spojeni duchem Krista a jednat podle jeho slov. Proto patří eucharistické službě i liturgie slova Páně. Čtení evangelia však není jenom programový ideál, předsevzetí do budoucna, ale je to i vzpomínka do minulosti. Když na někoho rádi vzpomínáme, cítíme se s ním spojeni. V liturgii tedy vyjadřujeme i víru, že jsme spojeni s osobou Krista. Je to vzpomínka společná a o té platí příslib: ?Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich? (Mt 18,20).

Katolíci a pravoslavní připisují této vzpomínce zvláštní sílu a působnost. Nazývají ji svátostnou. Liturgie se stává svatým obřadem. Jediný svatý je Bůh, který k nám přichází v Ježíši Kristu, aby nám udělil svého Svatého Ducha. Jistým způsobem se to děje při každé modlitbě. Svátosti však jsou ty, kde se to děje neomylně. Vypočítáváme jich sedm. Jsou to symbolické modlitby, ve kterých se modlí za nás sám Ježíš skrze ty, které zplnomocnil, aby ho v těchto okolnostech osobně zastupovali. Kněz, který slouží mši proto neříká: ?Toto je tělo, toto je krev Krista,? Propůjčuje se k tomu, aby tu jeho ústy sám Ježíš prohlásil: ?Toto je moje tělo, toto je má krev?. Je tu tedy kněz spojem s Kristem v jedné osobě. Ti pak, kteří tyto posvěcené dary přijímají, se stávají mysticky údy jednoho těla Kristova. Výslovně to dosvědčuje sv. Pavel: ?Není snad kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jsme jedno tělo? (1Cor 10,16-17).

Z této víry plynou důsledky, které sice často opakujeme, ale neuvědomujeme si dostatečně jejich závažnost. Lidé, kteří mají stejnou krev, mají pokrevní příbuznost, jsou bratři, sestry, otcové, matky. Bohužel se toho slova užívá povrchně, bezvýznamně. Naprosto vážně to však chce vyjádřit liturgie, když vyzývá lid slovy: ?Modlete se, bratři!? Stejně tak v plném významu je třeba brát obřad, ve kterém vyznáváme hříchy ?duchovnímu otci?, aby nám je odpustil jménem Božím, svátostně. Je také docela pochopitelné, že nazýváme Pannu Marii naší nebeskou matkou. Jsme nakloněni k tomu, abychom ten výraz brali jenom jako metaforu, obrazně. Jeden byzantský duchovní autor to však vysvětluje obráceně. Máme-li jednu společnou krev s Kristem, je on náš skutečný bratr a skrze něho máme jednoho společného Otce na nebi a také jednu skutečnou matku, skrze kterou přišel na zemi. Naše matky, které nás zrodily na zemi jsou nám tak milé, protože jsou obrazem nejmilostivější matky nebeské.

Když o těchto tajemstvích takto rozjímáme, zdají se nám tuze mystické, příliš vznešené k tomu, abychom je srovnávali s konkrétním životem. Nezapomínejme však, že to platí o všech dogmatech křesťanské víry, nevidíme je, necítíme je, ale přesto uznáváme, že jsou pravdivé. Uvidíme je, až se nám otevřou oči na věčnosti. Platí-li to o všech pravdách víry, platí to na prvním místě o eucharistické liturgii, která je už tu na zemi účastí na liturgii věčné.

Naši přítomnou úvahu však uzavřeme docela konkrétní poznámkou. Mnoho se dnes mluví o tom, aby se liturgie co nejlépe přizpůsobila vnímání dnešních lidí, aby ji mluvila srozumitelně, od srdce k srdci. Jsou tu mnohé zlepšovací návrhy. To je chvalitebné. Ale dávejme si pozor, abychom tu nekladli příliš mnoho důrazu na to, co je podružné, co se dnes líbí, a nezastřeli to, co je tu nejpodstatnější: posílení víry ve svátostnou jednotu s Kristem a s celou jeho církví. Představitel jedné z odloučených církví, který je můj velký přítel, mi daroval kalich. Zeptal jsem se ho: Víte, co ten dar znamená? Odpověděl: ?Vím, proto jsem vám jej dal.? Kéž toto vědomí roste a se sílí!

Tomáš Špidlík