Křesťané před volbami

13.9.2009 

Když se babička Mary, obávaný to postrah prérie, rozhodla dopádlovat až do Prahy a vstoupit tak do volebního boje za kovboje, netušila, že si podepsala rozsudek smrti. Zájem o její hlas byl nesmírný. ?Tak babičku, pro kterou vždy byla válka s lidojedy legrace, tu babičku za pár dni zabila, volební agitace,? znějí známá slova.

Křesťanští voliči jsou krátce před předčasnými parlamentními volbami v podobné situaci jako hrdinka nesmrtelné písně, o které ?každá strana hned tvrdila, že jí náleží babiččin hlas.? Zájem o jejich hlasy projevují ? s jedinou výjimkou ? snad všechny relevantní kandidující strany. Nikoliv pouze KDU-ČSL, která se tradičně cítí být jediným pravým politickým představitelem křesťanských voličů a do značné míry si mezi nimi udržuje dominantní postavení. Svoji příslušnost ke křesťansko-demokratickému proudu ve vhodných okamžicích a na vhodných místech zdůrazňuje i nově vzniklý subjekt TOP 09. Důkazem toho jsou nejrůznější poutě a církevní slavnosti, kterých se politici obou těchto stran nezapomínají účastnit.

Pozadu nezůstává ani ODS či ČSSD. V první z nich stále přežívá dědictví zaniklé Křesťansko demokratické strany. Navíc její současný předseda Mirek Topolánek již delší dobu mluví o ODS jako o široce posazené straně v pravicovém spektru od liberálů přes konzervativce až po křesťanské demokraty. ?Nám křesťanskodemokratický prvek nechybí, my ho nemusíme uměle vytvářet,? řekl v rozhovoru pro noviny E15. Ostatně i Jiří Paroubek církve vnímá jako důležitou součást občanské společnosti a vyslovuje se pro spolupráci státu a církví. A aby nikoho nenechali sociální demokraté na pochybách, založili si vlastní křesťansko-sociální platformu, jejímiž členy jsou například exministři Jiří Bublan či Bohuslav Sobotka. Sociální demokraté se tak před volbami pokoušejí o v pravdě husarský kousek: na jedné straně pomocí lživého čísla 270 mld. Kč označují záměr majetkového vyrovnání minulé vlády za bezohledný a sobecký, na straně druhé svůj sociálně orientovaný program prezentují jako inspirovaný vírou a křesťanskými hodnotami.

Snad jen komunisté se tváří, jakoby o hlasy věřících vůbec nestáli. O to smutnější je, že jejich podpora v kostelních lavicích není zanedbatelná.

Kde se vzalo ono náhlé předvolební křesťanské procitnutí? Že by politici dospěli konečně k přesvědčení, že jedinou cestou k dlouhodobému přežití západní civilizace je návrat k jejím křesťanským kořenům, o tom spíše pochybuji. Možná je zde souvislost s návštěvou Svatého otce: boj o to, kdo se objeví v jeho blízkosti v záběru kamer již jistě probíhá. S největší pravděpodobností však jde o racionální kalkul. Zkrátka bojuje se o každý hlas.

Jak se má však křesťanský volič v této politické nabídce orientovat? Existují nějaká vodítka, podle kterých by se měl rozhodovat, komu svůj hlas svěřit? Ano, existují ? a na některá z nich bych rád poukázal.

Za nejdůležitější princip pokládám skutečnost, že žádná politická strana není oficiálním zástupcem křesťanů katolíků a ani si takovou pozici nemůže nárokovat. To vyplývá již z odlišného účelu existence církve, jež je zaměřena na hlásání objektivních věčných pravd, a politické strany, jejímž účelem je boj o moc a prosazování časných subjektivních řešení. Jak ještě uvidíme, toto neznamená, že veškeré politické problémy jsou mravně nelišné. Podstatné je, že svět politiky a víry je a má být oddělen. Papež Benedikt XVI. ve své knize Ježíš Nazaretský píše, že ?Ježíšovo království se nesmí ztotožňovat s žádným politickým útvarem? neboť ?cenou za splynutí víry a politické moci je nakonec vždycky to, že víra začne sloužit moci a poddá se jejím měřítkům?.

Od této skutečnosti nelze oddělit princip svobody křesťanů katolíků v jejich rozhodování se v časných politických otázkách. Nejsou vázáni ve svědomí podporou vůči jakékoliv politické skupině či konkrétnímu politikovi. Naopak účast v politickém dění ? ať již hlasováním ve volbách či přímou politickou angažovaností ? je jejich výsostným občanským právem, ale i vážnou povinností.

Na základě čeho se tedy rozhodnout, komu dát ve volbách svůj hlas?

Především je třeba studovat programy jednotlivých kandidujících stran. Zrcadlí skutečně hodnoty, na kterých nám záleží? Jak se staví k ochraně lidského života a lidské důstojnosti od početí po přirozenou smrt? Jak vnímají postavení rodiny ve společnosti a jak ? pokud vůbec ? ji chtějí chránit před negativními vlivy? Vnímají školství jako službu rodině, anebo naopak? A jak chápou náboženskou svobodu ? nechtějí ji omezovat prostřednictvím nejrůznějších anditiskriminačních a jiných předpisů?

Těch otázek je samozřejmě více. Odpovědi na ně by měly být poměřovány zejména činy. Psaný program je jedna věc, jeho naplňování v praxi pak druhá. Nestačí hezky mluvit, je třeba správně jednat. Co na tom, že politická strana používá křesťanský slovník, když sama ve vládě podpořila širší přístup k umělým potratům?

Do Poslanecké sněmovny ovšem nezvolíme neosobní politické strany, ale konkrétní politiky. Proto je třeba brát na zřetel i složení jednotlivých kandidátních listin. Našim právem je kriticky zkoumat slova a činy kandidátů a nevrhat se do náruče každému, kdo nás okouzlí slovy o lásce a bratrství mezi lidmi.

A v neposlední řadě je třeba vzít v úvahu vlastnosti volebního systému. Ten umožňuje na volebním lístku zakroužkovat námi upřednostňované kandidáty a podpořit tak někoho, komu osobně důvěřujeme. Efekt preferenčních hlasů je však v praxi často malý; svým hlasem tedy především podporujeme stranickou kandidátku jako celek. Proto je třeba obzvlášť zkoumat postoje krajských leaderů a dalších osob stojích v čele jednotlivých kandidátek.

Jinou vlastností je známá pětiprocentní klauzule, která má voliče odradit od volby malých politických stran. Pokud však pečlivou analýzou zjistíme, že právě některá z neparlamentních stran vyhovuje našim kritériím nejlépe, není třeba rmoutit se tím, že hlas možná propadne. To není výzva k volbě malých stran, jen konstatování, že jejich volba je zcela legitimní.

Volební zákon ovšem umožňuje i zřízení volebního průkazu, pomocí kterého můžete odjet volit do jiného kraje. To pro případ, že by naším testem ve vašem volebním kraji nikdo neprošel. Cestování za tím správným kandidátem znamená podstoupit určitou oběť; znám však osoby, které ji rádi přinášejí. Čisté svědomí za to rozhodně stojí.

A pokud ani toto nepomůže ? je třeba zamyslet se nad osobní angažovaností v politice, která může být pro řadu věřících konkretizací křesťanského ducha služby druhým. Takové úvahy však již překračují možnosti tohoto příspěvku. Jeho účelem nebylo radit, koho volit ? to je na rozhodnutí jednoho každého z nás ?, ale poskytnout vodítko, jak toto rozhodnutí přijmout.

Jakub Kříž

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.