Rádio Vaticana

Afrika - duchovní plíce lidstva

4.10.2009

Homilie Benedikta XVI. při zahájení biskupké synody pro Afriku, baz. sv. Petra

Pax vobis ? pokoj vám! Tímto liturgickým pozdravem se obracím na vás všechny, kteří jste se shromáždili ve vatikánské bazilice, kde před 15 lety 10.dubna 1994 Boží služebník Jan Pavel II. zahájil první zvláštní zasedání biskupské synody pro Afriku. Skutečnost, že se dnes nacházíme na zahájení druhého zasedání, znamená, že se jednalo o událost zajisté historickou, ale nikoli izolovanou. Byl to cíl určité cesty, která potom pokračovala a která nyní přechází do nové významné etapy ověření a oživení. Vzdejme za to Pánu chválu! Co nejsrdečněji vítám členy synodálního zasedání, kteří spolu se mnou koncelebrují tuto eucharistii, odborníky a auditory, a zvláště všechny, kdo přicházejí z afrického kontinentu. Se zvláštním uznáním zdravím generálního sekretáře biskupské synody a jeho spolupracovníky. Obzvláště mne těší, že je mezi námi přítomen patriarcha pravoslavné církve Tewahedo z Etiopie, Jeho Svatost Abuna Paulos, kterému srdečně děkuji a také bratrští delegáti ostatních církví a církevních společenství. Jsem rád, že mohu přivítat také občanské představitele a pány velvyslance, kteří jsou zde přítomni. Vroucně zdravím kněze, řeholnice a řeholníky, představitele organizací, hnutí a sdružení, sbor z Konga, který spolu se Sixtinským chórem oživuje tuto naši eucharistickou slavnost.

Biblická čtení této neděle hovoří o manželství. Z hlubšího hlediska však mluví o plánu stvoření, o počátku a tedy o Bohu. S tímto plánem souvisí také druhé čtení, vzaté z Listu Židům, kde se praví: ?Ten, kdo posvěcuje ? tedy Ježíš Kristus ? i ti, kteří jsou posvěcováni ? tedy lidé ? mají všichni stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry? (Žid 2,11). Ze všech čtení tak vychází najevo primát Boha Stvořitele, nepomíjivá platnost originálního počátku a absolutní přednost jeho vlády, oné vlády, kterou děti dovedou přijmout lépe než dospělí, a proto je klade Ježíš za vzor těm, kteří vstupují do nebeského království (srov. Mk 10,13-15). Uznání absolutní vlády Boha je zajisté jeden z charakteristických a jednotících bodů africké kultury. V Africe jsou přirozeně mnohé a různé kultury, ale zdá se, že všechny se shodují v tomto bodě: Bůh je stvořitel a pramen života. A život ? jak dobře víme ? se primárně projevuje ve spojení muže a ženy a narozením dětí; božský zákon, vepsaný do přirozenosti je proto silnější a prvořadý vzhledem k jakémukoliv lidskému zákonu, podle jasného a stručného Ježíšova tvrzení: ?Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj? (Mk 10,9). Tato perspektiva není v první řadě morální. Týká se dříve bytí než povinnosti, řádu vepsaného do stvoření.

Drazí bratři a sestry, v tomto smyslu se dnešní liturgie Slova při bližším pohledu jeví jako obzvláště vhodná k tomu, aby provázela zahájení zasedání synody pro Afriku. Rád bych zdůraznil zejména některé aspekty, které mocně vycházejí najevo a interpelují práci, která nás čeká. Prvním, již zmíněným, je primát Boha, Stvořitele a Pána. Druhým je manželství. Třetím děti. Co do prvního aspektu je Afrika nedocenitelnou pokladnicí pro celý svět: její hluboký smysl pro Boha, který jsem mohl vnímat přímo při setkáních s africkými biskupy během jejich návštěv ad limina, a ještě více během nedávné apoštolské cesty do Kamerunu a Angoly, z níž si uchovávám vděčnou a dojemnou vzpomínku. Právě na tuto cestu do africké země bych rád navázal, protože tehdy jsem v duchu zahájil toto synodální zasedání, když jsem předal Instrumentum laboris předsedům biskupských konferencí a hlavám biskupských synod východních katolických církví.

Když se mluví o pokladech Afriky, myslí se hned na přírodní zdroje, na které jsou bohatá její území a které se, bohužel, staly a občas nadále jsou důvodem vykořisťování, konfliktů a korupce. Boží Slovo nám však ukazuje jiný poklad: duchovní a kulturní, který má lidstvo zapotřebí ještě více než suroviny, neboť ? jak řekl Ježíš ? ?Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?? (Mk 8,32) Ztratí sebe sama? Z tohoto hlediska představuje Afrika pro lidstvo, které vykazuje krizi víry a naděje, jakési obrovské duchovní ?plíce?. I tyto ?plíce? však mohou onemocnět. A nyní je ohrožují přinejmenším dvě nebezpečné choroby: zejména je to nemoc, která se již rozšířila v západním světě, totiž praktický materialismus, kombinovaný s relativistickým a nihilistickým myšlením. Aniž bychom se důkladněji zabývali původem těchto chorob ducha, přesto zůstává neoddiskutovatelné, že takzvaný ?první? svět občas exportoval a exportuje toxický duchovní odpad, který zamořuje obyvatelstvo jiných kontinentů, zvláště afrického. V tomto smyslu vlastně kolonialismus, který na politickém poli skončil, nikdy zcela nezanikl. V téže perspektivě je však třeba poukázat na druhý ?virus?, který by mohl Afriku také nakazit, totiž náboženský fundamentalismus, smíšený s politickými a ekonomickými zájmy. Na africkém kontinentě se rozmáhají skupiny, které se hlásí k různé náboženské příslušnosti, odvolávají se na jméno Boží, ale činí tak podle logiky, která odporuje té božské, protože vyučují a praktikují nikoli lásku a respekt vůči svobodě, nýbrž nesnášenlivost a násilí.

V souvislosti s tématem manželství nás text z druhé kapitoly knihy Geneze odkazuje k nepomíjivému základu, který Ježíš potvrzuje: ?Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jedno tělo? (Gen 2,24). Jak si nevzpomenout na podivuhodný cyklus katechezí, které služebník Boží Jan Pavel II.věnoval tomuto argumentu, přičemž vycházel z té nejhlubší exegeze tohoto biblického textu? Dnes, právě na zahájení synody nám jej liturgie nabízí v přemíře světla pravdy, zjevené a vtělené v Kristu, takže můžeme uvažovat o složité tématice manželství v africkém, církevním a sociálním kontextu. Také v tomto bodě bych však krátce rád zmínil jeden názor, který předchází každou reflexi či ukazatel morální povahy a který se pojí znovu k primátu smyslu pro posvátno a pro Boha. Manželství, jak ho prezentuje Bible, neexistuje mimo vztah k Bohu. Manželský život muže a ženy a tedy život, který odtud plyne, je vepsán do společenství s Bohem a ve světle Nového zákona se stává obrazem trojiční Lásky a svátostí jednoty Krista a církve. V míře, v níž uchovává a rozvíjí svoji víru, má Afrika nezměrné zdroje na rozdávání, pokud jde o prospěch rodiny, založené na manželství.

Liturgie, obsahující ve své evangelní perikopě také text o Ježíšovi a dětech (Mk 10,13-15), nás vybízí, abychom hned od počátku našich pastoračních starostí měli na zřeteli realitu dětství, která představuje početnou a bohužel trpící část africké populace. Ve scéně, kdy Ježíš přijímá děti a rozmrzele přitom odporuje samotným učedníkům, kteří je chtějí oddálit, vidíme obraz církve, která v Africe a v každé další části světa projevuje svoji mateřskost zejména ve vztahu k těm nejmenším a to ještě dříve než se narodí. Církev stejně jako Pán Ježíš nespatřuje v dítěti na prvním místě příjemce nezbytné péče, a již vůbec ne pietismu nebo manipulace, ale osobu v plném smyslu slova, která svým vlastním způsobem bytí ukazuje mistrovskou cestu vstupu do Božího království, tj. cestu bezpodmínečného svěření se lásce Boží.

Drazí bratři, tyto ukazatele pocházející z Božího Slova zapadají do širokého horizontu zasedání synody, které dnes začíná a které se řadí k tomu předchozímu, věnovanému africkému kontinentu, jehož plody prezentoval papež, blahé paměti, Jan Pavel II. v apoštolské exhortaci Ecclesia in Africa. Zůstává přirozeně platným a aktuálním primární úkol evangelizace, ba nové evangelizace, která vezme v úvahu rychlé sociální změny naší doby a fenomén globalizace světa. Totéž je třeba říci o pastorační směrnici budování církve jakožto rodiny Boží (srov. ivi, 63). Do tohoto velkého odkazu vstupuje druhé zasedání, jehož tématem je ?Církev v Africe ve službách smíření, spravedlnosti a pokoje. ?Vy jste sůl země? vy jste světlo světa? (Mt 5,13.14)?. V posledních letech katolická církev v Africe zakusila velký dynamismus a synodální zasedání je příležitostí poděkovat za to Pánu. A poněvadž růst církevního společenství ve všech oblastech obsahuje také výzvy ad intra i ad extra, je synoda vhodným momentem k promyšlení pastoračních aktivit a obnovy evangelizačního rozmachu. Aby bylo možné být světlem světa a solí země, je třeba směřovat stále více ke ?vznešenému měřítku? křesťanského života, tj. ke svatosti. Pastýři a všichni členové církevního společenství jsou povoláni být svatí; věřící laici jsou povoláni šířit vůni svatosti v rodině, v místech práce, ve škole a v každém jiném sociálním a politickém prostředí. Kéž je církev v Africe stále více rodinou autentických učedníků Krista, aby se odlišnosti mezi etniky staly důvodem a motivem vzájemného lidského a duchovního obohacení.

Evangelizací a humanizací může církev v Africe dát zajisté velký přínos celé společnosti, která, bohužel, v různých zemích zakouší chudobu, spravedlnost, násilí a války. Povoláním církve, společenství lidí smířených s Bohem a mezi sebou, je být proroctvím a kvasem smíření mezi jednotlivými etnickými, lingvistickými a také náboženskými skupinami v rámci jednotlivých národů i celého kontinentu. Smíření, dar Boží, který mají lidé vyprošovat a přijímat, je stabilním základem budování pokoje, nezbytnou podmínkou autentického rozvoje lidí i společnosti podle plánu spravedlnosti, chtěné Bohem. Afrika, otevřená pro výkupnou milost vzkříšeného Pána, tak bude osvěcována stále více jeho světlem, nechá se vést Duchem svatým, stane se požehnáním pro univerzální církev a přinese hodnotný vklad do budování spravedlivého a bratrského světa.

Drazí synodální otcové, díky přínosu, který vloží každý z vás do prací příštích týdnů, ať je pro nás toto bratrské společenství novou zkušeností ku prospěchu celé církve, zejména v kontextu Kněžského roku. A vás, drazí bratři a sestry, prosím, abyste nás provázeli svou modlitbou. Prosím přítomné, prosím klausurní kláštery a řeholní společenství působící v Africe a kdekoliv ve světě, farnosti a hnutí, nemocné a trpící: všechny vybízím k modlitbě, aby Pán učinil plodným toto druhé zvláštní zasedání biskupské synody pro Afriku. Prosme o přímluvu svatého Františka z Assisi, kterého si dnes připomínáme, všechny africké světce a světice, a zejména Blahoslavenou Pannu Marii, Matku církve a Naši Paní Afriky.

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV