Rádio Vaticana

Ornáty

9.10.2009

Homilie k 28. neděli v mezidobí

?Maminko, kdo je tam ten pán, co je tak pěkně nastrojený?? ptalo se děvčátko v kostele a ukázalo prstem na kněze u oltáře. Klepli jí po ruce a řekli: ?Buď zticha!?. Ale matka sama se pak přiznala, že ji ta otázka přivedla k zamyšlení: ?Proč se při naší bohoslužbě užívá takových slavnostních ornátů. Kristus Pán jistě slavil poslední večeři v obyčejném denním šatě a neodlišoval se od ostatních. V reformační době se o tom dost diskutovalo. Katolickou odpovědí nato byly drahocenné mešní ornáty plné zlata a ozdob. Slovo ornát je z latinského ornatus, ozdobený. Tehdy šlo o otázku dogmatickou. Je kněžství opravdu svátost? Zvláštním šatem se ukazuje navenek, že nikdo jiný nesmí sloužit mši a udílet svátosti než ten, kdo k tomu byl od biskupa vysvěcen.

Ve srovnání s barokními přepychovými paramenty jsou dnešní kostelní ornáty daleko skrovnější. Ale psychologicky je stále odůvodňujeme. Nevěříme příliš, že ?šaty dělají člověka?, ale přesto konstatujeme, že šaty prozrazují navenek to, co člověk je, zvláště v okamžicích, kdy vystupuje úředně jako zástupce nějaké vyšší autority, jako např. soudci, kteří vynášejí rozsudek. Ale jsou v uniformě i obyčejní policisté, kteří dávají pokutu nepozorným řidičům aut. A proti těm, kdo namítají, že se kněz svým oblekem vyvyšuje nad ostatní, se dá uvést i opačné tvrzení: pěkně se ustrojíme, když máme přistoupit k někomu, koho si velmi vážíme. V kostele je to Bůh a i lid Boží.

Symbolismus oděvu je široce rozvinut v Písmu svatém. U židovských beduínů Starého Zákona bylo známkou životního zajištění mít chléb na jídlo a dobré šaty na oděv. Darovat svoje šaty někomu bylo znamením, že ho považuje za svého vlastního. Ve zjevení na hoře Tábor viděli apoštolé Ježíše oblečeného do slávy Boží (Mt 17,2), tedy jako Božího Syna. Sv. Pavel ten symbolismus často přenáší na křesťanský život. Jsme povoláni, abychom se oblékli v Krista (Gal 3,27), abychom tak oblékli nesmrtelnost. Ve Starém Zákoně nabízel král Saul mladému Davidovi, aby se oblékl do jeho zbroje do boje proti nepřátelskému obru Goliášovi. Sv. Pavel vyzývá věřící, aby se oblékli do zbroje Boží (Ef 6,1), do zbroje světla (Řím 13,12), aby se tak oděli nesmrtelností (1 Kor 15,53). Musejí tedy svléci všecku nečistotu starého člověka. V Apokalypse přistupují před Boží tvář ti, kdo mají bílá roucha, protože je důkladně omyli v krvi Beránkově (Zj 7,14).

Tím textem se zřejmě inspiruje tradiční zvyk, že je základní liturgický oděv bílá alba, společná všem, kteří přistupují k oltáři. Stará modlitba, která se doporučuje kněžím, aby se ji modlili, když si bílou albu oblékají, začíná slovy: ?Očisti mne, Bože, abych byl obílen krví Beránkovou.? Na tu albu se pak teprve obléká to, co je znakem úřadu a funkce, tj. štóla diakonů, kněží, biskupů. Nakonec pak přijde ornát, symbol slávy Kristovy, jehož přímým zástupcem je kněz sloužící liturgii.

Proto právě se vyvinula tradiční snaha, aby byla liturgie krásná. Vždycky tomu tak nebylo. Bohoslužba mnichů v Egyptě byla prostá a střízlivá. Brzy však začal převládat jiný názor, zvláště ve východních církvích. Krása bohoslužby má věřícím nabízet předtuchu krásy nebe. Sladkost církve vyzařující z liturgických funkcí v Cařihradě byla podle vypravování Nestorovy Kroniky motivem pro vyslance sv. Vladimíra z Kyjeva, proč je dobré pro Slovany přijmout křesťanskou víru. Teolog Pavel Florenskij ztotožňuje krásu s jednotou Nejsvětější Trojice, harmonie osob odrážející se v křesťanském životě. Je tedy krása přirozeným prostředím modlícího se člověka, který se tím zmocňuje duchovního bohatství. Aby tu byl dojem nebe na zemi, k tomu mají přispívat nejrůznější prvky: budovy, obrazy, roucha, svíce, kadidlo, zvony.

Hlavně v arménském obřadu, kde nemají ikonostas, to umožnilo pohled na průvody mnohých kněží, společně sloužících liturgii v nádherných rouchách. Kněz, který se na mši připravuje, se modlí ?uprostřed této nádhery?: ?Pane, učiň ze mne neužitečného služebníka, hodného duchovní služby tvé slávě, protože ty jediný jsi obklopen nádherou.?

Je však užitečné při této příležitosti si připomenout, co pravá krása, nádhera je. Není to bombast. Krásné je to, co vede naši myšlenku k něčemu vyššímu než je to, co se vidí povrchně. Šaty jsou u každého člověka jeho povrch. Jestli upoutají náš pohled svou nezvyklostí, okamžitě se ptáme, jako to děvčátko se ptalo maminky: ?Kdo je ten pán, který je tak oblečený?? Věřící i nevěřící odpoví stejně: ?Je to katolický kněz.? Ale kdybychom zůstali jenom u této odpovědi, znamenaly ornáty velmi málo. Jsou-li krásné v tom smyslu, jaké mají být, musí v nás probudit další povznesení mysli: Co znamená katolické kněžství? Je to člověk, který vykonává funkci vyšší než jenom lidskou. Je symbolem Krista, který nás zve ke své nebeské hostině. Je-li to biskup, má v ruce i berlu, je obraz božského Pastýře. Má na hlavě malou červenou čepičku, kterou mu odnímají, když se začíná modlit eucharistickou modlitbu. Jmenuje se latinským názvem solideo, to je v překladu: jedině Bohu, tj. smeká se tam, kde věříme, že stojíme tváří tvář samému Bohu.

Chce tedy katolická liturgie své kněze i při modlitbě vyvyšovat nad ostatní? Proč si tedy oni sami říkají, že jsou jenom nehodnými Božími služebníky? Odpověď na tuto otázku je prostá. Chce se tu zdůraznit veliké privilegium kněžství, služby Boží u oltáře. Přesto si však ten, kdo liturgii slouží, omývá ruce s prosbou, aby ho Bůh očistil a hned na počátku mše recituje vyznání hříchů, které končí prosbou: ?Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, a odpusť nám naše viny.? Po této stránce lidské slabosti je roven se všemi ostatními. Tím víc si je vědom, jak velké je privilegium přistupovat k Božímu oltáři. Ale není dáno jenom jemu, proto se obrací k lidu: ?Modlete se, bratři, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu.?

Z toho všeho vidíme, kolik pěkných myšlenek v nás probudí pozorování církevních ornátů při mši, když se na ně díváme tak, jak máme, tj. jako symboly, pomůcky povznesení myšlenek k Bohu, co je cílem celé bohoslužby v kostele.

Tomáš Špidlík