Rádio Vaticana

Věž

16.10.2009

Homilie k 29. neděli v mezidobí

Když se díváme na krajinu, věže sou to první, co oči zachytí. Nejnápadnější je to ve Slovinsku. Tam si zvykli stavět kostelíky na pahorcích. Tak se stane, že z jednoho místa vidíme věže jakoby rozseté po celé krajině. A přece ekonomicky je věž nejméně úspornou stavbou. Stojí mnoho peněz a slouží jenom k zavěšení zvonů a velkých hodin. Tomu, kdo jde pěšky, někdy udává směr, ale nemá se na věže dívat ten, kdo řídí auto, skončil by mimo cestu v příkopě. Ale přesto se ve volné chvíli lidé na věž rádi dívají. Co tam zachytí? Obyčejně nic, pohled zabloudí do výšky, do neznáma. Je to divné, ale člověka unavuje chodit pořád po známých cestách a umět si vypočítat, kam a za jakou dobu dojde. Tak se chodí a jezdí do denní práce. V prázdninách, ve dnech odpočinku si rádi zajedeme, jak říkají Němci, ?do modra?, kde potkáme něco nečekaného.

Takovou zkušenost všichni známe, ale neuvědomujeme si, že jsou za ní důležité základy psychologické i mravní. Jak je vysvětlit? Začněme od počátku! Ve světě se všecko hýbe, život je plný dynamismu. Jak ty pohyby vznikají. V mechanickém světě platí princip: co se hýbe, dostalo se do pohybu od něčeho dalšího. Jako chlapci jsme rádi dělali pokus v kamenolomu. Vystoupili jsme nahoru a pustili jsme dolů kámen, sledovali jsme pak, kolik jiných kamenů svým valením strhnul tím, že jeden narážel na druhý. Tak vysvětlují odedávna filosofové a teologové i Boží existenci. On je prvním hybatelem vší činnosti ve světě. Leonardo da Vinci, který měl velké schopnosti technické, ve svém denníku oslovuje Boha ?primo Motore?. Je tedy dokonale svobodný. Podle definice Aristotelovy je svobodný ten, kdo sám od sebe určuje své jednání. V plném smyslu je to jenom Bůh, který stvořil všechno ostatní. Ale člověka stvořil ke svému obrazu, sobě podobného. Tedy i on má stálou touhu jednat svobodně a ne jenom proto, že musí. Lidově se říká: vymanit se z neustálé otročiny. Jak to udělat?

První způsob jsme už naznačili. Děje se to útěkem ve formě odpočinku, prázdnin. Slovo ?prázdniny? je charakteristické: den, který musel být celý vyplněn povinnostmi, je najednou prázdný. Hledíme jej strávit někde mimo, aby se i hlava vyprázdnila od myšlenek a starostí, které ji zatěžují, pozvedneme oči na nebe, abychom zapomněli na zemi. Ale opravdových prázdnin máme vždycky málo. Je možné se nějak osvobodit od otročiny i při práci samé?

Na počátku je tu cizí rozkaz: Musíte udělat to a to, tak a tak se to od vás očekává. První, co my sami požadujeme je, aby ten první rozkaz stačil, aby už nad námi nestál někdo, kdo nás stále ?sekýruje? a každé hnutí kontroluje. Ten, kdo poroučí, musí mít k nám alespoň minimální důvěru. Vzali jsme tu práci z povinnosti, ale teď už ji chceme dokončit dobrovolně. A ta dobrovolnost se obyčejně projeví i ve zvláštní iniciativě. Žena připravuje oběd, objednané jídlo, takové, jaké se dělá všude jinde. Ale napadne ji, že by mohla něco zlepšit tak, aby to pak ocenili, aby slyšela, že tak dobré to ještě nikdy nejedli. Krejčí je šťastný, když mu řeknou: Tak pěkně ušitý oblek dovedete udělat jenom vy. Pracoval déle než musel, ale jeho samého to těší. O originální výtvor ovšem usilují všichni umělci. Pro ocenění jsou schopni pracovat i zadarmo, jenom aby dílo bylo mistrovské a nejenom řemeslnické.

Ocenění práce tedy potěší. Ale i to bývá různého druhu podle toho, od jakých osob pochází. Usmějeme se povrchně, když nás pochválí někdo, kdo sám se v díle nevyzná. Oceníme jeho sympatii, ale nic víc. Nadšení probudí naopak úsudek dobrých odborníků. Dostane-li někdo za své dílo Nobelovu cenu, považuje to za celoživotní úspěch. Pochopitelně se velké ceny od velkých odborníků vyskytují jenom zřídka.

Ale je i jeden druh ocenění, který je velmi nenápadný, a přesto je opravdu hřejivý. Matka uvařila oběd. Nepřišel žádný odborník v kuchařském umění, aby jí to ocenil. Ale sešla se celá rodina a cítí se všichni spokojeni u společného jídla. Bylo uvařeno s láskou a s láskou se oceňuje. Kdyby tam byly nějaké nedostatky, na ty se nehledí. Mohu to dotvrdit i jiným příkladem. Někdo, kdo má vysoké místo v politickém životě, musí ovšem často cestovat. Mluvil v jednom městě už dopoledne a objednali mu oběd v luxusní restauraci. Omluvil se a zašel k nějakému známému dělníkovi. Tam se ovšem vyděsili: Co mu tak najednou připravíme? Celá rodina hleděla vypomoci a dělali co mohli. Pán se mně pak přiznal: Takový oběd je opravdové pochutnání, tomu se žádný luxusní restaurant nevyrovná.

Můžeme z těchto příkladů, které zní banálně, odvodit něco povzbudivého pro náš denní banální život? Začněme zase od počátku. Na počátku všeho našeho jednání je nějaká rozkaz. Je jich vlastně celá řada, ale první vychází od Boha, který nás stvořil a určil nám povolání. Udělal to z lásky a dává nám všecky prostředky k uskutečnění toho, co na nás chce opravdu on. Nechce, abychom to dělali otrocky. Proto nám přicházejí stále inspirace jako umělcům, jak bychom své povolání zlepšili, zkrášlili. On sám to doopravdy oceňuje a dovede své ocenění dávat najevo tím, že cítíme vnitřní uspokojení a klid.

Dá se však položit námitka v opačném smyslu: Mám-li si představit, že mou práci sleduje Boží pohled, pak mám pocit, že jsem stále sledován a i když je to od Boha, je to přesto nepříjemné. Tak to napsal jeden holandský spisovatel, který si vzpomíná, že měli v koleji, kde jako hoch studoval, ve spárně obraz velkého oka s nápisem: Bůh tě vidí. Spisovatel dodává, že mu z toho zůstal po celý život jakýsi nepříjemný pocit, že žije po dozorem. Co bychom mu poradili, aby se toho zbavil? Já bych mu řekl: Naraď ten obraz oka obrazem věže. Nemysli na to, že se někdo dívá shora na tebe dolů, ale raději, že ty se zdola díváš nahoru. Uvidíš tam slunce a modré nebe. Představa, že na nás hledí sluneční jas ovšem nestraší. Tou se omládne. Vrací nás do mentality dítěte, které se každý den probouzí s podvědomou otázkou: Copak mne dnes čeká pěkného?

Tomáš Špidlík