Rádio Vaticana

Krvavá hlava

18.10.2009

Počátkem září zakoupila londýnská National Portrait Gallery za 300 tisíc liber sochu ze zmražené krve. Z vlastní zmražené tělní tekutiny ji vytesal britský sochař Marc Quinn. Svůj autoportrét nazval příznačně - Já sám (Self). Jde o pátou sochu v řadě, umělec je vytváří od roku 1991 a mimo jiné na nich dokumentuje vlastní proměnu a stárnutí.

Quinn tvrdí, že cyklus soch vznikl z přání posunout portrétování do extrému, ze snahy zachytit nejen formu portrétovaného člověka, ale vložit do objektu kus samotného tvůrce. ?Existuje jen za určitých podmínek, v tomto případě ve stavu zmražení, což je pro mě analogií toho, že i člověk žije jen za určitých okolností,? uvádí o svém díle Quinn.

Není to dobrá analogie. Člověk není polárkový dort, aby mohl přežít jen v mrazáku. Výčet prostředí, kde všude lidé mohou vést důstojný život a v jakých naprosto odlišných podmínkách přežívat, by byl velmi rozsáhlý. Quinn ve své špatné analogii také naprosto opomíjí kvalitu života - žít dobře, důstojně nebo pouze přežívat, to rozhodně není totéž. Ale budiž, autor tvrdí, že měl při tvorbě nějaké záměry, a my mu věřme - opak totiž dokázat nemůžeme.

Naopak dílo lze rozebrat v kontextu naší kultury a společnosti; zde jsou autorské záměry zcela lhostejné. Quinnova hlava ze zmražené krve ztělesňuje několik desetiletí přetrvávající debatu o povaze umění, o jeho vymezení, o funkci a užitečnosti, zkrátka o definici té části lidských výtvorů, které označujeme jako umění. Zmražená hlava z vlastní krve reprezentuje různorodý a proměnlivý proud, který má přese všechnu rozmanitost řadu společných rysů.

Umělecké dílo tohoto typu si lze jen těžko představit někde jinde než jako součást ?sbírky?, ve speciální výstavní síni, získávající atributy posvátného prostoru, kam se chodí za setkáním s něčím transcendentálním. Takto zaměřená umělecká díla se vzdalují každodennímu životu a nabízí falešný pocit výjimečného duchovního zážitku.

Žralok ve formaldehydu, diamantová lebka ve stamilionové hodnotě, čokoládová socha Krista nebo právě autoportrét z krve - tato díla stereotypně až nudně pracují s šokem a odporností, s estetikou ošklivosti a prvoplánovou snahou diváka zaskočit a nepříjemně překvapit. Stává se z toho pravidlo - vytrvalým tlakem ale lidské vnímání otupuje, a tak je pokaždé nutné přijít s ještě větším šokem, neustále překonávat a posouvat hranice. Jedna má známá popsala setkání s tímto objektem uměleckého světa jako fyzicky nepříjemné, vyvolávající nevolnost a touhu okamžitě z galerie odejít. Ať tedy umělci o svých záměrech prohlašují cokoliv, jednou z reakcí na jejich díla je znechucení nemalé části publika. Místo deklarovaných vznešených úvah o podstatě lidské bytosti jen prostá chuť zvracet.

Příznačná je ještě jedna reakce diváka - proč by tohle dílo mělo být nějak výjimečné, vždyť by to zvládl udělat každý, dokonce i já! Tento aspekt je podstatou antropologické definice umění. Umění jako speciální dovednost, znalost, zručnost, kterou nedokáže každý zopakovat.

Pro celou jednu oblast současného umění je charakteristická tvorba děl bez jakékoliv aury, jsou často velmi snadno reprodukovatelná (ano, nakonec i toho žraloka do formaldehydu si už dnes může naložit kde kdo), masově šiřitelná, a především - velmi dobře zpeněžitelná. Komodifikace umění - proměna umělecké produkce na pouhé zboží, otázka peněz a jejich množství ve světě umění nikdy v dějinách nehrála takovou roli jako dnes.

Umění s takovou charakteristikou se tak stává pouhým gestem vypočítaným na efekt, k dosažení maximálního účinku. Tím se nezanedbatelně přibližuje definici kýče. A nejde jen o umění, stejné tendence se objevují i v politice, společenském životě, zkrátka téměř všude. Pochopitelně - pokud z umění i ze života odstraníme duchovní rozměr, zůstane jen ?materiální základna?, vnější skořápka.

Charles Saatchi, známý mecenáš, sběratel umění a propagátor skupiny Britart, volného sdružení druhdy mladých britských umělců, mezi něž se Marc Quinn řadí, koupil první Quinnovu hlavu už v roce 1991 za 13 tisíc liber. Tento objekt, který umělečtí teoretikové řadí ke klíčovým dílům Britartu, však měl podle nepotvrzených zpráv v roce 2002 zaniknout. Údajně proto, že Saatchiho manželka zapomněla zavřít dvířka od lednice v kuchyni, kde Saatchi hlavu přechovával; podle jiných zpráv za její zničení mohli stavební dělníci, kteří při rekonstrukci kuchyně odpojili všechny elektrické spotřebiče. Pokud je tato informace pravdivá, jde o dokonalou pointu, která tak symbolicky završuje myšlenkové poselství autora. Ve světě, z nějž bylo vytlačeno náboženství a duchovní život, zaniká lidský život nahodile, beze smyslu, mnohdy s rysy tragikomedie nebo černého humoru. Přesně tak zanikla Quinnova ?krvavá? hlava.

Ondřej Krajtl