4.11.2009 

Benedikt XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
v poslední katechezi jsem prezentoval hlavní charakteristiky mnišské teologie a scholastické teologie 12.století. Mohli bychom je nazývat také ?teologie srdce? a ?teologie rozumu?. Mezi představiteli obou proudů se rozvinula obsáhlá a občas vzrušená diskuse, kterou symbolicky představuje kontroverze mezi svatým Bernardem z Clairvaux a Abelardem.

Pro pochopení této konfrontace mezi dvěma velkými mistry je dobré připomenout, že teologie je hledáním racionálního porozumění vírou chápaných tajemství křesťanského Zjevení, nakolik je to možné: fides quaerens intellectum řečeno tradiční definicí ? víra hledá srozumitelnost - souhrnnou a účinnou. Zatímco svatý Bernard, typický představitel mnišské teologie, klade důraz na první část definice na fides ? víru, Abelard, který je scholastikem, zdůrazňuje druhou část, tj. intellectum ? uchopení rozumem. Podle Bernarda je samotná víra obdařena vnitřní jistotou, založenou na svědectví Písma a učení církevních otců. Víra je navíc posilována svědectvím svatých a inspirací Ducha svatého v duších jednotlivých věřících. V případě pochybností a dvojznačností je víra chráněna a osvěcována výkonem církevního učitelského úřadu. Bernard tedy stěží nalézá shodu s Abelardem a všeobecně s těmi, kteří podrobovali pravdy víry kritickému zkoumání rozumu; zkoumání, které podle jeho mínění obnášelo vážné nebezpečí, totiž intelektualismus, relativizaci pravdy, zpochybnění samotných pravd víry. Bernard v takovémto přístupu spatřoval smělost vystupňovanou až k bezohlednosti, tedy plod pýchy lidské inteligence, která se chce ?zmocnit? tajemství Boha. V jednom svém dopise to se smutkem líčí následujícími slovy: ?Lidský důvtip pátrá po tom, co jej přesahuje, vniká násilím do Božího světa, falšuje spíše než vysvětluje tajemství víry; to co je uzavřené a zapečetěné neotvírá, nýbrž vykořeňuje, a to co shledává pro sebe neprostupným, pokládá za nic a odmítá tomu věřit? (Epistola CLXXXVIII,1: PL 182,I,353). Teologie má podle Bernarda jediný účel: šířit živou a niternou zkušenost Boha. Teologie je tedy pomocí k tomu, aby byl stále více a lépe milován Pán, jak praví titul jeho traktátu De dilegendo Deo ? O povinnosti milovat Boha. Na této cestě existují různé stupně, které Bernard zevrubně popisuje až k onomu vrcholu, kdy je duše věřícího opojena vírem lásky. Lidská duše může již na zemi dosáhnout tohoto mystického sjednocení s božským Slovem, sjednocení, které doctor mellifluus popisuje jako ?duchovní svatbu?. Božské Slovo ji navštíví, odstraní její poslední odpor, osvítí, zapálí a promění ji. V tomto mystickém sjednocení pak zakouší hluboký pokoj a něhu, a zpívá svému Ženichu chvalozpěv radosti. Jak jsem již poznamenal v katechezi věnované životu a učení svatého Bernarda, teologie se podle něho může sytit jedině kontemplativní modlitbou, jinými slovy: afektivním sjednocením srdce a mysli s Bohem.

Abelard, který mimo jiné zavedl výraz ?teologie? v tom smyslu, jak mu rozumíme dnes, však zaujímá odlišný pohled. Tento proslulý mistr 12.století, který se narodil ve francouzské Bretani, byl obdařen živým intelektem a jeho povoláním bylo studium. Nejprve se zabýval filosofií a potom aplikoval výsledky, kterých dosáhl v této disciplině, na teologii, jejímž magistrem byl v nejvzdělanějším městě té doby ? Paříži - a později v různých klášterech, kde žil. Byl brilantním řečníkem: jeho přednášky sledovaly doslova davy studentů. Byl zbožného ducha, ale neklidné povahy. Jeho život byl bohatý na dramatické události: stavěl se proti svým učitelům, měl dítě s jednou učenou a inteligentní ženou, Heloisou; často se pouštěl do polemik se svými kolegy teology, byl postižen církevními tresty, ale zemřel v plném společenství s církví, jejíž autoritě se v duchu víry podřídil. Právě svatý Bernard přispěl k odsouzení několika Abelardových nauk na provinční synodě v Sens roku 1140 a podnítil také zásah papeže Inocence II. Opat z Clairvaux, jak jsme řekli, se stavěl proti příliš intelektualistické metodě Abelarda, který v jeho očích redukoval víru na pouhé mínění, oproštěné od zjevené pravdy. Bernardovy obavy nebyly neopodstatněné a sdíleli je ostatně také další velcí myslitelé té doby. Přehnané užívání filosofie vskutku činí Abelardovu nauku o trojici nebezpečně křehkou, a stejně tak i jeho pojetí Boha. Také v oblasti morálky jeho nauka nepostrádala dvojznačnost. Kladl důraz na zvažování subjektivního úmyslu jakožto jediného zdroje dobroty či špatnosti morálního jednání a opomíjel tak objektivní význam a morální hodnotu skutků, tedy nebezpečný subjektivismus. Toto je ? jak víme ? velmi aktuální aspekt naší doby, v níž je kultura často poznamenávána rostoucí tendencí etického relativismu, kdy pouhé ?já? rozhoduje o tom, co je pro mne v této chvíli dobré. Netřeba však opomíjet také velké zásluhy Abelarda, který měl mnoho žáků a rozhodně přispěl k vývoji scholastické teologie, jež nalezla svůj zralejší a plodnější výraz v následujícím století. Netřeba podceňovat ani některé jeho intuice, týkající se například tvrzení, že nekřesťanské náboženské tradice jsou už jakousi přípravou na přijetí Krista, božského Slova.

Co se dnes můžeme naučit z konfrontace, vedené často vzrušenými tóny mezi Bernardem a Abelardem, a vůbec mezi teologií mnišskou a scholastickou? Myslím, že se tu ukazuje především užitečnost a nezbytnost zdravé teologické diskuse v církvi, zejména nejsou-li diskutované otázky definované učitelským úřadem církve, který nicméně zůstává nevyhnutelným opěrným bodem. Svatý Bernard, ale také samotný Abelard, vždycky bez váhání uznávali jeho autoritu. Odsouzení, které postihlo Abelarda, nám navíc připomíná, že na teologickém poli musí existovat rovnováha mezi tím, co bychom mohli nazvat architektonickými principy, které nám dává Zjevení a které proto mají vždycky primární důležitost, a interpretačními principy, které podává filosofie, tedy rozum a které mají sice významnou, ale jenom instrumentální funkci. Když se tato rovnováha mezi architekturou a nástroji interpretace vytratí, upadá teologická reflexe do nebezpečí, že bude narušena omyly, a učitelském úřadu církve pak náleží uplatnit službu pravdě, jak je mu to vlastní. Je třeba také zdůraznit, že mezi motivacemi, které vedly Bernarda, aby se postavil proti Abelardovi a podnítil intervenci církevního učitelského úřadu, byla také péče o to, aby byli uchráněni prostí a obyčejní věřící, kterých je třeba se zastat, když existuje nebezpečí, že budou zmateni nebo přivedeni na scestí příliš osobními míněními a bezohlednými teologickými argumentacemi, jimiž by se mohla dostat do úzkých jejich víra.

Chtěl bych nakonec zmínit, že teologická konfrontace mezi Bernardem a Abelardem se skončila smířením mezi oběma, díky prostředkování jednoho společného přítele, opata z Cluny, Petra Ctihodného, o kterém jsem mluvil v jedné z předešlých katechezí. Abelard projevil pokoru uznáním svých omylů a Bernard prokázal velkou shovívavost. U obou převážilo to, co by mělo opravdu všem ležet na srdci, když vzniká nějaká teologická kontroverze, totiž ochrana víry církve a vítězství pravdy v lásce. Kéž se s tímto přístupem také dnes v církvi diskutuje, aby bylo vždycky cílem hledání pravdy.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.