Rádio Vaticana

Mimozemšťané a Immanuel Kant

15.11.2009

Immanuel Kant ve svém raném a po celý život dotvářeném spisu Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes zkoumá - mimo jiné - mimozemšťany a tvrdí, že „Venušané jsou méně inteligentní než Marťané, kteří jsou však zase chytřejší než pozemšťané“, jež jsou „ze všech rozumných bytostí nejvíce známí a jsou tedy základem i srovnávacím bodem? pro jeho zkoumání“ (srov. Allgemeine Naturgeschichte, str.310, 355).

Není divu, že tato Kantova tvrzení nejsou příliš známá. Přece jenom trochu neladí s image rigorózního vědce, za jakého je vydáván již více než dvě století. Vybavila se mi však v mysli v souvislosti s nedávným sympoziem Papežské akademie věd o astrobiologii, tedy o zkoumání života ve vesmíru, nebo přesněji v souvislosti s mediálními hláškami typu „Vatikán věří na mimozemšťany“, jimiž bylo o tomto sympoziu referováno.

Nesoulad mezi hlásaným vědeckým renomé a poněkud podivínskou slovesnou tvorbou, jež existuje u Immanuela Kanta, lze ovšem najít i jinde. Například vědecká reputace jeho krajana Georga Wilhelma Friedricha Hegela začíná habilitací na univerzitě v Jeně v oboru astronomie roku 1801 a to dílem Orbity planet, kde mladý docent podal důkazy o tom, že ve sluneční soustavě neexistuje, ba dokonce nemůže existovat více než šest planet. Nepostřehnul přitom, že sedmou planetu - Uran - objevil Herschel již roku 1781.

Tyto příklady flagrantní ignorance, absence sebekritiky a racionální neserióznosti u dvou sloupů novověkého myšlení by bylo možné rozšířit ve vztahu k dalším průkopníkům moderní mentality, jejichž díla vykazují tytéž vady. Podobná historická fakta ovšem nepatří mezi ta, která jsou publikována často a stále dokola až do omrzení. Trochu totiž narušují poklidný obraz našeho osvíceného věku.

Prozrazují navíc jednu důležitou a rovněž opomíjenou skutečnost, že totiž právě v novověku se přírodní vědy na jedné straně a filosofie na druhé vyvíjejí mimoběžně. Je velikým omylem známé paradigma neboli klišé, které sugeruje, že středověk bránil rozvoji přírodních věd, zatímco novověk jejich rozvoj konečně umožnil. I v novověku se totiž vyskytuje a, bohužel, stále rozšiřuje propast mezi přírodovědeckým a filosofickým přístupem k realitě. Tato mimoběžnost či vzájemné přezírání obou oblastí stále trvá a je jednou z největších hrozeb rozvoje, jak o tom píše Benedikt XVI. v encyklice Caritas in veritate. Lze se ptát, co je příčinou této situace. Italský filosof Cornelio Fabro se domnívá, že příčinou je vskutku originální inspirace, která charakterizuje novověkou filosofii a která spočívá v chybném přístupu lidského rozumu k realitě.

Základní charakteristikou novověku kupodivu není nevěra nebo dokonce ateismus, nýbrž pocit prvořadosti a nadřazenosti lidské mysli ve vztahu k realitě jako takové, včetně reality lidského bytí. Toto popírání transcendence bytí a popírání primátu bytí před myšlením je řecko-římské filosofické tradici zcela cizí anebo stojí zcela na jejím okraji. Z této přezíravosti vůči dvou tisícileté filosofické tradici se rodí to nové. Vzdělanost je postupně nahrazována verbální kreativitou. Jinými slovy, počátkem novověku našly domýšlivost či pýcha - jak lze tento duchovní postoj označit - svůj výraz v různých, často vzájemně se přezírajících filosofických postojích. A kolem nich se dějiny lidského myšlení točí až do dnešní doby.

Ujal se jakýsi druh kreativního přístupu k myšlení, ve kterém přestává být důležitá realita, a lidská mysl začíná přikládat přednostní význam sobě samé, bez ohledu na to, o čem přemýšlí, bez ohledu na pravdu. Myslím, tedy jsem; mýlím se, tedy jsem; lžu, tedy jsem. Na tom prvním nezáleží, důležitá je pouze druhá část známého Descartesova výroku. Takto začíná moderní doba, na jejímž konci jsou ideologie, jejichž nenápadné a většinou i demokratické uplatnění v lidské společnosti přineslo bolest, zmar a děs v míře, kterou minulost nepoznala.

Rozumová reflexe reality zkrátka nesmí opomíjet přirozenost člověka, zejména omezenost lidského rozumu. A právě vytříbené sebechápání rozumu a jeho mezí, které je vrcholným přínosem dlouhodobé inspirace křesťanské víry, se přestalo odrážet v novověké filosofii, která ztratila kontakt s vědou. Od středověkého setkání mystické kontemplace víry a rozumové reflexe reality začalo se lidské myšlení postupně odpoutávat a hroutit do sebeklamu či přesněji do kreativní domýšlivosti, do slovesné tvořivosti, vydávané za vědecký obraz reality.

Tomu dnes musí čelit rozumová reflexe, inspirovaná vírou, nemá-li člověk podlehnout úplnému rozředění základních životních jistot.

Milan Glaser