Rádio Vaticana

Bez pokory nelze rozumět Božím tajemstvím

1.12.2009

Homilie Benedikta XVI. při mši sv., Apoštolský palác

Drazí bratři a sestry,
Pánova slova z evangelia, která jsme právě vyslechli, jsou výzvou pro nás teology, nebo možná lépe řečeno, pozváním ke zpytování svědomí: Co je to teologie? Co jsme my teologové? Jak pěstovat dobře teologii? Pán chválí Otce za to, že ukryl veliké tajemství Syna, trojiční tajemství, kristologické tajemství před moudrými a chytrými. Oni jej nepoznali, ale zjevil ho maličkým, řecky nepioi, těm, kteří nejsou učení, kteří nemají vznešenou kulturu. Jim bylo toto velké tajemství zjeveno.

Těmito slovy Pán jednoduše popisuje okolnosti z vlastního života. Okolnosti, jež nastávají už ve chvílích jeho příchodu na svět, kdy se mudrcové z Východu ptají kompetentních, zákoníků a exegetů, kde se narodil Spasitel, Izraelský král. Zákoníci to vědí okamžitě, protože jsou velkými specialisty. Dovedou říci, že Mesiáš se narodí v Betlémě. Avšak nepovažují za potřebné tam jít: zůstává jim jen akademické poznání, které se nedotýká jejich života, ocitli se mimo. Mohou podat informace, které však jejich vlastní život neformují.

Během celého veřejného života Páně vidíme totéž. Pro učence je nepřijatelné, že by neučený galilejec mohl být skutečně synem Božím. Zůstává pro ně nepřijatelným, že by jediný a vznešený Bůh nebe a země mohl být přítomen v tomto člověku. Vědí všechno, znají také Izaiáše kap. 53, všechna velká proroctví, ale tajemství jim zůstává skryto. Je však zjeveno maličkým, počínaje Matkou Páně až k rybářům Galilejského jezera. Oni poznají a také římský setník pod křížem pozná: toto je Syn Boží.

Podstatná fakta Ježíšova života už nepatří jen do minulosti. Jsou přítomná různými způsoby ve všech generacích. Je tomu tak i v naší době. V posledních dvou stech letech pozorujeme totéž. Existují velcí znalci, velcí specialisté, velcí teologové, kteří učí víře a kteří nás naučili spoustu věcí. Pronikli do detailů Písma svatého, dějin spásy. Nemohli však spatřit samo tajemství, pravé jádro: že tento Ježíš byl skutečně Synem Božím, že Trojiční Bůh vstupuje do našich dějin, v určitém historickém momentu našich dějin v člověku jako my. Podstatné zůstalo skryto. Dala by se snadno vypočítat velká jména z dějin teologie posledních dvou set let, od nichž jsme se mnoho naučili, ale jejichž zraku nebylo otevřeno jádro tajemství.

Také v naší době však existují maličcí, kteří ho poznali. Pomysleme na Bernadetu Soubirous, na svatou Terezii z Lisieux a její nový přístup ke čtení Písma svatého, který nebyl vědecký, ale dobral se k jádru Písma, jakož i na svaté a blahoslavené naší doby: sestru Bakhitu, matku Terezu, Damiana de Veuster. Mohli bychom jich vyjmenovat mnoho.

Vzniká však otázka: proč je tomu tak? Je křesťanství náboženstvím hlupáků, osob bez kultury a bez formace? Hasne víra tam, kde se probouzí rozum? Jak je to? Možná musíme znovu nahlédnout do dějin. Podíváme-li se do všech staletí, platí to, co říká Ježíš. Nicméně, zůstává určitý druh maličkých, kteří jsou současně učení. Pod křížem stojí matka Páně, pokorná služebnice Páně a vznešená žena osvícená Bohem. A stojí tam také Jan, rybář od Galilejského jezera, onen Jan, který bude právem církví nazván teolog, protože skutečně dovedl vidět tajemství Boha a zvěstovat ho. Orlím zrakem pronikl k nedostupnému světlu božského tajemství. Takto se Pán po svém vzkříšení na cestě do Damašku dotýká také Šavla, který je jedním z učených, kteří nevidí. On sám se ve svém prvním listě Timotejovi navzdory svému vědění nazývá ignorantem. Zmrtvýchvstalý se jej však dotýká. Šavel se stává slepým a současně začíná skutečně vidět. Velký učenec se stává maličkým a právě tak vidí hloupost Boží, která je moudrostí, jež je větší než všechno lidské poznání.

Tak bychom mohli probrat celé dějiny. A ještě jeden postřeh. Tito moudří učenci, řecky sofoi a sinetoi, se v prvním čtení jeví jinak. Tady jsou moudrost a rozumnost dary Ducha svatého, které spočívají na Mesiáši, Kristu. Co se tím tedy chce říci? Zdá se, že existuje dvojí způsob užití rozumu a dvojí způsob, jak být moudrými nebo maličkými. Je tu autonomní způsob užití rozumu, který se staví nad Boha, v celém spektru věd, počínaje přírodními vědami, kde je metoda vhodná ke zkoumání matérie zevšeobecněna. V této metodě není pro Boha místo, Bůh tedy neexistuje. A stejně tak v teologii: loví se ve vodách Písma svatého za pomocí sítě, která umožňuje chytat jen určitou velikost ryb, a ty, které se vymykají této míře, chytit nelze, a tudíž nemohou existovat. A tak se velké tajemství Ježíše, Syna, který se stal člověkem, redukuje na jakéhosi historického Ježíše, skutečně tragickou postavu, přízrak bez těla a kostí, někoho, kdo zůstal v hrobě, rozpadnul se a je skutečně mrtev. Tato metoda dovede chytit určité ryby, ale vylučuje velké tajemství, protože člověk sám ze sebe činí míru, podléhá pýše, která je současně velkou hloupostí, jež absolutizuje určité metody, které nejsou vhodné na velké skutečnosti. Upadá do téhož akademického cítění, jaké jsme viděli u zákoníků, kteří odpovídají mudrcům: mne se to netýká, zůstávám nad svou existencí, nedotčený? Specializace, která vidí všechny detaily, ale už nevidí celek.

A kromě toho. Člověk, který uznává, kým je, uznává svou míru a velikost Boží, otevírá se v pokoře na novost Božího jednání. A právě tak, uznáním své malosti, stává se maličkým, takovým jakým je, a dostává se mu pravdy. Tak přicházíme k této jiné moudrosti a rozumnosti, která nevylučuje tajemství, nýbrž je společenstvím s Pánem, na kterém spočívá moudrost, rozumnost a pravda.

Chceme nyní prosit, aby nám Pán dal tuto pravou pokoru. Kéž nám dá milost být maličkými, abychom byli skutečně moudrými, kéž nás osvítí, dá nám uzřít svoje tajemství radosti Ducha svatého, pomůže nám být opravdovými teology, kteří mohou šířit jeho tajemství, protože byli zasaženi v hloubce svého srdce, svého bytí. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV