Rádio Vaticana

Klima na konci adventu

20.12.2009

Na konci adventu přineslo světové dění několik signálů, které dobře souzní s tímto obdobím liturgického roku. V Kodani se sešli státníci celého světa z obav před klimatickou katastrofou. Jsou-li podložené, mohou dobře dokreslovat onu pravdu víry, která je pro advent charakteristická a kterou věřící každou neděli recitují v krédu. Otázkou však zůstává, zda Pán Ježíš Kristus, který ?přijde soudit živé a mrtvé?, je očekáván ve vlastním smyslu slova, tedy se zájmem. Fakt, že nikdo z lidí neví, kdy onen den přijde, totiž neznamená, že na něj ve víře netřeba myslet ani po něm toužit. Advent se v první řadě nevztahuje k rozsvícení vánočního stromku, nýbrž k oběma příchodům Spasitele, vzpomínkou k tomu prvnímu a touhou k tomu druhému. Obojí se má prolnout v adoraci.

Už dlouho se však zdá, že se rozmohl takový způsob pojímání dějin, který jejich konec vůbec nebere v potaz a chápe je naopak jako nikdy nekončící a nutně jen vzestupný pokrok lidského snažení, třebaže dějinná zkušenost novověku a zejména 20.století tomu protiřečí.

Lze proto narazit na jakousi rozpačitost či bezradnost, má-li být příchod Krista zasazen do reálného kontextu života z víry. I věřícím se totiž v hloubi duše jeví jako událost spíše nemilá a nevítaná. Vztah k tomuto dosud nesplněnému Ježíšovu proroctví však zůstává v jistém smyslu neuralgickým bodem živé víry v Krista.

Otázka konce dějin je také prubířským kamenem vztahu křesťana ke světu, ve kterém žije, a k Pánu dějin, který přijde. Toto téma, stejně jako všechna novissima, tedy poslední věci, se po Druhém vatikánském koncilu, bohužel, dostaly na okraj pozornosti i v rámci pastorace a evangelizace, což vyslovil už roku 1985 tehdejší kard. Ratzinger. Souvisí to, samozřejmě i s nesprávným postojem k tomuto světu, za který Pán Ježíš odmítnul prosit (Jan 17,9) i k vládci tohoto světa (Jan 14,30).

Lidská bázeň, která se nutně ke konci tohoto světa pojí, je přitom součástí dokonce i sekularizovaného obzoru dnešního člověka. Ba dokonce je vyhledávána. Obavy a strachy jsou napěchovány především v katastrofických filmech, byť jenom proto, aby poskytly o to větší prožitek útěšného happyendu. Naproti tomu v křesťanském prostředí je bázeň kupodivu spíše vymítána, nejčastěji pomocí metod různých psychologií. Prý takové pocity nemají místo ve víře. Zejména prý ve zralé víře. To, samozřejmě, odporuje Písmu, například Ježíšovým slovům: ?Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo ? duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo? (Mt 10,28).

Bezpochyby lze diskutovat o tom, nakolik jsou obavy, jež přivedly světové státníky do Kodaně, jen dalším marketingovým tahem k oživení světového byznysu. Při pohledu na dnešní svět však mohou vyvstat i obavy jiného druhu, které se netýkají slepých přírodních živlů, ale temných potencí lidstva. Stejně jako možnost hospodářského kolapsu v celosvětovém měřítku si totiž lze představit např. všeobecnou anarchii jakožto logické vyústění demokracie, založené na relativismu. Vzpomínky na zvěrstva nacismu a komunismu jsou více než varující.

Bázeň, pociťovaná v souvislosti s - Pánem předpověděnými - průvodními znaky konce světa a Jeho příchodem, je však překvapivě a paradoxně užitečná. Bázeň Boží je dokonce darem Ducha svatého, byť málo žádaným. Nikoli náhodou Jan Pavel II. v posledních letech svého pontifikátu několikrát zdůraznil aktuálnost a potřebu tohoto daru. Ano, netřeba se bát bázně Boží, netřeba ji vyhánět z rejstříku citů lidské přirozenosti jako projev nezralé víry. Lze to říci i jinými slovy: možná, že to nedospělá víra je, ale cožpak není právě dětská víra tím, co po nás požaduje Spasitel (srov. Mat 18,3)? A copak nejsou Vánoce tím nejúčinnějším způsobem, jak poznat a osvojit si dětství, které má Spasitel na mysli?

Souvislost mezi adventem a vánocemi se tak stává ještě zjevnější. Příchod Kristův je tajemství, ze kterého je třeba žít. Realita toho minulého i prorokovaná realita toho budoucího spolu totiž úzce souvisejí a společně tvoří tajemství živé a žité víry. Pro jednotlivce i pro celek lidstva neexistuje žádný jiný pramen naděje, světla a vysvobození.

Milan Glaser